Zdravý vztah k jídlu (a sobě samým) by se měl vštěpovat už odmala. Vyučovat na základní škole. A možná (dost možná) se to do nás i pokusili nacpat, jen to u mě pak překřičela puberta. Kdo ví. Řekla bych, že v dnešní době už všichni víme, že abychom byli hubení, máme se prostě méně cpát. Že abychom zhubli, potřebujeme dosáhnout kalorického deficitu, a tedy méně do sebe kalorií dostávat (jíst méně, zdravěji) a více energie ze sebe dostat (pohyb).

Vím ale, že tenhle boj není jen o tom vědět, že (a co) nemám tolik jíst. Je to často mnohem hlubší problém. Problém obvykle spojený s naší vnitřní sebehodnotou, sebedůvěrou, s našimi pocity a naším nastavením mysli. Protože zdravých receptů je na internetu habaděj, tak to svoje hubnutí vezmu z trošku jiného hlediska.

Tohle je příběh tak trochu na přání. Jani, držím palce! Snad Ti můj příběh pomůže v cestě za postavou, v jaké se budeš cítit dobře. A snad už napořád.

Bylo nebylo…

Vraťme se trochu na začátek. Jsem na základní škole, druhý stupeň. Dělám atletiku a jsem spíše silově zaměřená (sprinty), než že bych měla krásné dlouhé šlachovité nohy, ruce a vůbec tělo. Je léto. A já na koupališti. Běhám si tam v bikinách. Přetlačuji se s kamarády, házíme se do vody, smějeme se. A ta bezstarostná chvíle přejde v momentě, kdy mě jeden z hokejistů drží za ramena, přetlačujeme se a najednou se zastaví a s ohromným údivem říká: „Ty jo, ty máš ale stehna!“ V jeho mysli to znělo pravděpodobně jako kompliment, protože namakaná velká stehna dají práci, ale pro mě to byl jeden z těch momentů, kdy jsem si začala pěstovat pochybnosti o tom, zda jsem pěkná. Protože jsem tak nějak ze vzájemných rozhovorů s kamarádkami a ze všech těch Bravíček a Cosmopolitanů tušila, že velká stehna nejsou zrovna symbolem dokonalé krásy.

Moje kamarádky se vždycky krásně načančaly, měly ty krásné hubené nohy a já se vedle nich většinou cítila jaksi nehezká. Nežensky. Make-up jsem začala pořádně používat až někdy na vysoké a moje paleta účesů se skládá (dodnes) tak ze tří možných, a to: 1. rozpuštěné (rozčesané) vlasy, 2. culík a 3. „to mám ránu po ránu“. A tak, zatímco moje kamarádky se přibližovaly těm katalogovým kráskám, já se smířila s tím, že budu asi ta chytrá. (A ano, většinu mého života jsem to považovala za dvě protichůdné cesty – pěkná vs. chytrá.) Naštěstí mám samé bratrance, se kterými jsem na střídačku trávila velkou část svého dětství a dospívání, a tak jsem pomalu přicházela na to, že mít se s kluky o čem bavit (kvalitní muzice, filmech nebo PC hrách) je cennější (a často snazší) než mrkání dlouhými řasami.

Ale zpět k původnímu tématu.

Nutno dodat, že většina sídliště, kde jsem vyrůstala, (a dost možná celá naše tamější generace) nebyla vychovávaná s tím, že je nutné jíst hodně zeleniny a pít čistou vodu. Spíš jsme byly generace sladkých minerálek, chleba s taveňákem a salámů. A samozřejmě tatarka a majonéza do všeho, bez toho to není ono. V té naší době to bylo normální (ať už doma, ve škole, na táboře nebo na návštěvě).

Pochyby a postupná ztráta sebeúcty

Takže jsem na počátku puberty a mám v sobě zárodky myšlenek o své nedokonalé postavě. Velká stehna. Tlusté prsty. Velké čelo. A tak dále. Navíc se stěhujeme akorát do Prahy, a tak přestávám pravidelně dělat atletiku a místo toho nedělám nic. A jak se postupně moje niterné já zahrabávalo do pochybností, začala jsem se prokousávat zákusky a pytli brambůrků, abych zahnala chmury. Haha! (Nechci spoilerovat, ale předpokládám, že už každý ví, kam to bude směřovat!)

Byla jsem smutná, a tak jsem se cpala. Pak jsem se cítila hrozně, a tak jsem si dala dietu nebo cvičila. A pak jsem byla zase smutná a zase jsem se cpala… a tak dále. A přirozeně jsem se tedy utvrdila v tom, že když nedokážu být pěkná a mít ta hubená stehna, stojím za prd. A to byla vstupenka pro můj první toxický vztah. Na konci střední jsem se odstěhovala od mamky a vyšla vstříc svým budoucím životním patáliím. Bloudila jsem světem a nevěděla kudy kam, tak jsem vždy na konci nějaké cesty spustila proud slz a koupila si na rohu v kavárně dortík. Vyměnila jeden špatný vztah za jiný a z jednoho dortíku se postupně staly třeba tři.

A samozřejmě, že jsem si byla vědoma toho, že jím strašně. Ve škole to byla bageta z automatu a jeden kelímek kávy za druhým. V práci to bylo pečivo a, když jsem potřebovala něco teplého, sáhla jsem po polévce do hrníčku z pytlíku. Vstávala jsem běžně ve 4 a vracela se před půlnocí, abych rychle uvařila alespoň těstoviny s nějakou omáčkou. Smetanovou samozřejmě! A věděla jsem, že zhubnout znamená jíst méně a hýbat se více. Ale vinila jsem radši svůj nabitý program (zejména prezenční studium spolu s prací).

Na spirále (směr dno)

Dostala jsem se do té příšerné spirály, kdy jsem měla pocit, že zkrátka nemám energii bojovat s potřebou projíst se skoro do bezvědomí. Za všechny ty příšerné pocity v sobě jsem si přeci zasloužila dortík! A taky další! A pak šlehačku v těstovinách! Když jsem si vnitřně připadala prázdná a beze směru, potřebovala jsem alespoň přecpaný žaludek. Kynula jsem rychle a pomalu přestávala chodit mezi lidi. Styděla jsem se za to, jak vypadám. Neměla jsem žádné pěkné oblečení, protože jsem si už radši žádné nekupovala. Moje tlusté tělo si v mých očích žádné pěkné oblečení nezasloužilo. A zkoušení v obchodech bylo stresující a devastující pro moje ego. Respektive jeho zbytky.

Tady jsem v celé své kráse ve svých 24 letech (tedy kolem roku 2014):

Mám pocit, že jsem se v tomhle těle zdržela docela dlouho. Nepamatuji si už přesně, ale řekla bych tak 2 roky minimálně, než jsem si konečně nadobro řekla DOST. Než jsem našla tu sílu říct sama sobě dost. Než jsem posbírala kousky vlastní hodnoty a poskládala ten ždibíček sebeúcty, který konečně bouchnul do stolu. A pomalu jsem se sebou začala něco dělat. A oproti tomu, jak rychlá a snadná cesta to je k obezitě, na tu dlouho cestu zpět jsem nebyla úplně připravená.

Nahoru, dolů, nahoru, dolů…

Moje motivace létala nahoru a dolů, stejně jako kila. Nebyla jsem zpočátku schopná jet konzistentně podle jakéhokoliv plánu. Dietního, sportovního, zkrátka žádného. Snažila jsem se zuby nehty držet toho, že „se stačí jen trochu hýbat“, abych nemusela skoncovat s těmi dobrotami a nemusela překonávat své chutě na jídlo. Abych nemusela bojovat s potřebou cpát se. Abych měla tu možnost zajídat své nepříjemné pocity jídlem. I když je to to první, co se dočtete všude: jste to, co jíte! A je to pravda! Nechtěla jsem si to připustit ani náhodou. A když to nešlo jinak, přesvědčovala jsem se zase vehementně o tom, že přeci jím zdravě, když si na rohlíky dávám žervé a na svačinu müsli tyčinku.

Hrozné časy. Cítila jsem se příšerně. Byla jsem tlustá, negativní, pořád jsem si jenom stěžovala. Všechny své problémy jsem házela už na ostatní, protože moje svědomí by další zklamání ze sebe samé asi neusneslo. Sebelítost a neustálé stěžování si mě stálo několik tehdejších přátel a kamarádů. Pak jsem si konečně uvědomila, že za všechno si můžu sama a že ten jediný člověk, co mě z toho dostane, jsem zase jen já sama. Takže jsem se rozhodla a postupně si začala pěstovat zdravější mindset a postupně začala měnit (celý) svůj život.

Po malých kouscích. S mnohými zaškobrtnutími. Zejména na začátku.

Rozhodnutí. Malé kroky. Konzistence.

Váhavá cesta (váhové ručičky) zpět

Takže jsem se rozhodla zvednou svůj tehdy fakt velkej zadek a začala makat. Učila jsem se (znova) vnímat svoje pocity, potřeby, slyšet (opět) svůj vnitřní hlas. A naučila se se sebou pracovat.

Šlo to dost ztuha a dost to bolelo. Vždy, když jsem sešla z cesty a narvala do sebe pytel brambůrků (nebo dva), plácala jsem se pak v pocitech viny strašně dlouho. A tak do sebe rvala další a další hnusy, abych se potrestala. Až jsem si konečně začala rychleji odpouštět a díky tomu se rychleji zase vracet na tu svou správnou cestu. Cestu za zdravým životem a tělem.

Malé kroky.

Konzistence.

Změna mindsetu

Nezvládla bych zůstat kráčet po té cestě, kdybych nezměnila svoje myšlení. Hned bych z ní sešla při prvním ukazateli směr cukrárna. Žádná vnější motivace by nebyla dost silná. Změna mindsetu byla tou nejdůležitější změnou, zdravější návyky byly jen důsledek pozitivního smýšlení o sobě samé a o vlastním těle.

Co se v mé mysli muselo odehrát?

#1 Jsem sama strůjcem svého štěstí

Uvědomila jsem si, že jsem zkrátka sama svého štěstí strůjce a taky toho, jak vypadám. Že jsem se do takové situace dostala sama součtem svých jednotlivých rozhodnutí (ať už malých nebo velkých). A že jediné, co mi brání v cestě ke své vysněné postavě, jsem zase jen já sama.

Stačilo rozhodnout se zvednout zadek. Teď. Dnes. A každý další den. Nebo alespoň většinu z nich.

#2 Je to dočasný stav

Uvědomila jsem si, že i když jsem momentálně třeba tlustá, negativní, bez cíle a mám příšernou pleť, může to být jen dočasné. Stačí se rozhodnout a bude to jinak. Už za týden mohu být v lepší kondici. Už za měsíc mohu mít první kila dole. Už za rok mohu být blíž tomu, jaká chci být. Mám to jen ve svých rukou. A chtěla jsem to hodně, tak jsem začala hned. Dovolila jsem si tu představu sebe samé, kde jsem hubená, veselá a šťastná.

A samozřejmě videa na YT (a všechny ty fit proměny) mi dost pomáhaly s motivací. Když to dokázali oni, tak já to taky dám!

#3 Jako bych už pěkná byla

Začala jsem se k sobě chovat hezky. Koupila jsem si pěkné oblečení, i když jsem věděla, že ho za pár měsíců nebo týdnů vyhodím. Začala jsem si opět lakovat nehty, pravidelně holit nohy, vytrhávat obočí. Starat se o sebe tak, jako bych byla pěkná ženská už teď.

Tahle změna mindsetu mi pomohla opravdu hodně. Protože čím víc jsem se o sebe starala, tím lépe jsem se cítila. Čím lépe jsem se cítila, tím více energie jsem měla, tím více jsem si sebe vážila a tím snazší pro mě bylo dělat správná (zdravá) rozhodnutí.

#4 Jsem fajn člověk

Další věcí bylo uvědomění si, že jsem pořád (i tlustá) super člověk.

Jednou jsem se procházela po venku a splétala další pochybnosti o sobě samé. Procházela jsem se totiž, zatímco jsem měla běhat. Makat. Ale nebyla jsem toho ten den schopná (a ani moc ty dny předtím). Zase jsem byla zklamaná sama sebou a lynčovala se. A v mysli mířila tou důvěrně známou sítí asociací směr „jsem na prd a nic nedokážu“.

Naštěstí jsem si před vstupem do oné temné komnaty vzpomněla na své blízké přátele a na to, jak jsem vděčná, že je mám. A přemýšlela jsem, proč oni se mnou ztrácí čas, když já jsem na prd. A tak mi logicky došlo, že když mám super přátele, musím i já být super. A té myšlenky se držím dodnes. (Díky, Tome! Jsem vděčná, že Tě mám!)

#5 Odpouštět si pády

Často jsem po cestě upadla na čumák. A měla jsem někdy tendence se lynčovat a následně se utápět zase v sebelítosti. Společně se sebelítostí šlo všechno zase od desíti k pěti.

Na pádech ale nezáleží. Ani na počtech těch pádů. Záleží jen na tom, jak rychle se po každém pádu zvedneme. V tomhle případě to platí dvojnásob. Čím dříve si odpustíme, tím dříve zase naběhneme na svou cestu.

Změna návyků

Jakmile jsem o sobě smýšlela opět (alespoň částečně) v dobrém světle, jednotlivá omezení potravin nebo navýšení pohybu se najednou nezdály být problém. Někdy jsem uhnula z cesty, ale většinou to nebylo již tak dramatické.

Nejrychleji se výsledky dostavily díky:

#6 Omezení cukru

Čokoláda, slazená káva, dortíky. STOP! Tohle byl jeden z prvních kroků, které jsem udělala, vcelku přirozeně. A protože razantní: „Od teď už nikdy,“ a vědomí, že nemohu, mě akorát o dva dny později dohnalo do cukrárny znovu, rozhodla jsem se spíš vyměnit čokoládové tyčinky za zdravější varianty. Stejně tak se slazením kávy jsem zacházela opatrně. Ze dvou lžiček cukru jsem přešla na lžičku. Pak na půl. Pak na špetku. A nakonec na kávu bez cukru.

Dnes sladkou kávu nemůžu skoro ani vidět, natož pít.

#7 Pití čisté vody

Hodně jsem pila kupované slazené nápoje. A kávu. A mezitím asi nic. Zpětně mi to přijde skoro směšné, ale já nebyla schopná pozřít čistou vodu. Když jsem se snažila přestat pít slazené nápoje a přejít na vodu, byla jsem zoufalá. Nešlo mi to. Přišlo mi to prostě hnusné a sotva jsem to zvládla dostat do úst, natož do žaludku.

Setrvala jsem ale ve své snaze a hledala způsoby, jak to prostě zvládnout. Začala jsem vodou se sirupem. To šlo. A postupně jsem ubírala sirupu, až jsem skončila na úplné kapičce. Pak jsem vyměnila sirup za plátek citronu, čerstvé okurky a podobně.

Dnes nepiji skoro nic jiného než čistou vodu nebo neslazený čaj. A dvě, max tři kávy denně.

(A občas víno. No a vychlazenou Coca-collu na žaludek tehdy, když náhodou toho vína bylo předchozí den fakt moc.)

#8 Více času s přáteli

Snažila jsem se chodit více ven. Už jsem se tolik nestyděla, protože jsem se chlácholila tímhle: „Tak si dneska mysli třeba, že jsem tlustá. Až mě uvidíš za měsíc, už to bude jinak.“ A tak jsem se postupně dostala ze svých depresí, trávila více času venku s přáteli a méně času pochybnostmi o sobě samé. A když jsem více času trávila venku, měla jsem méně prostoru pro cpaní se dortíky a přirozeně se více hýbala.

A díky energii, kterou jsem načerpala s lidmi, co mě měli rádi, jsem pak byla schopná dělat lepší rozhodnutí. A třeba si i zacvičit. Trochu. Občas.

Stále na cestě

Protože jsem změnila myšlení a začala si sama sebe opět vážit, našla jsem postupně odvahu i k větším změnám. Změnila jsem práci a ocitla jsem se tak v příjemnějším kolektivu, více se hýbala a měla rozhodně lepší peníze. Rozhodla jsem se ukončit dlouholetý vztah, který byl velmi toxický. S tím souvisí i stěhování. Zkrátka jako domino.

Všechny ty další a další pozitivní změny mi dávaly sílu a posilovaly mou víru v sebe sama. Jakmile jsem to jednou dokázala rozhýbat, už to šlo snadněji a snadněji. S každým dalším krokem.

Tohle jsem já od roku 2015 dodnes:

Nemám sice buchty na břiše a nemám hubené dlouhé nohy, ale i tak jsem už pár let spokojená a můžu si užívat normálního života beze studu. Opět se směji a jsem veselá, starám se o sebe, hezky se oblékám, hýčkám se, mám se ráda.

Od té doby se víceméně držím na takové (řekla bych) normální váze. Ani tlustá ani super fit. Tak nějak něco mezitím. Trochu to občas skáče, ale výkyvy nejsou už tak hrozné. Někdy trochu nahoru a pak zase dolů. Někdy trochu víc dolů a pak zase nahoru. Někdy cvičím více, někdy méně. Někdy prožívám horší období a jím více, někdy ještě horší a nejím vůbec. (To už se naštěstí dlouho nestalo.)

Od té doby, co naslouchám opět sama sobě a svým potřebám, co se hýčkám a pečuji o sebe, co si hlídám a kultivuji vlastí sebedůvěru, od té doby je to zkrátka mnohem jednodušší. Naslouchejte svým pocitům, hledejte, v čem to vězí. Když nemáte hlad, proč se potřebujete nacpat? Jaký pocit vybuzuje vaše chuťové buňky?

Začněte k sobě být pozorní, shovívaví, laskaví a konečně se zajímat o své zdraví. Protože si to zasloužíte!

A co váš vztah k jídlu, je zdravý nebo je to boj? Prošli jste si (nebo procházíte) něčím podobným? Jaké jsou (či byly) ty největší překážky? A co vám pomohlo a pomáhá? Podělte se v komentářích.

Na počtenou příště

Lucie