Vždycky jsem obdivovala lidi, kteří dokázali šetřit peníze. Na vysněné (majetné) věci, na budoucnost a ty nemajetné věci. Pro mě to býval nadlidský úkol.

A tohle jsou věci, co mi dopomohly k tomu, abych konečně něco (nemálo) taky ušetřila.

Od nuly k nule

Taky se říkává: nula s nulou pojde. Přijde mi to jako běžná praxe většinové populace u nás. Takový klasický vzorec průměrné domácnosti. Přijde výplata, rodina utratí skoro celou výplatu a zbytek měsíce tak jaksi živoří a modlí se, aby další výplata přišla co nejdřív.

A tak to táhnou měsíc po měsíci. Od výplaty k výplatě. Od nuly k nule. Pěkně pořád dokola. Začarovaný kruh.

A někdy, když v měsíci nevyjdou, stane se něco nečekaného nebo cokoliv jiného, si půjčí. A to se pak přetrhne kruh a přeskočí se na strmou spirálu (dolů).

A důvodů, proč nejsme občas schopni dávat ani korunu bokem, najdeme nespočet.

Náplast zvaná nakupování

Pocit křivdy, nedostatku, nespravedlnosti, závisti a čehokoliv podobného je dost otravná věc. A mám pocit, že to jsou ti převlečení ďáblové na lidských ramenou (levém i pravém), kteří nabádají k tomu, aby si člověk koupil tohle i támhleto. Protože si to přeci zaslouží. Aby si spravil náladu. Aby zalepil to strádání. Chvilkovým požitkem.

Když život stojí za prd, tak alespoň ta chvilka, ať za to stojí. Aspoň ten dortík, kino, nový mobil, nový tablet a tak dále. A jakmile všechny své peníze utratím za kraviny a zbytečné chvilkové náplasti, mohu se utápět zase znovu v pocitu nedostatku.

A pak je jedno, kolik člověk vydělává. Jestli je to nula nula prd nebo majlant. Jde čistě jen o to vnitřní rozhodnutí. Vnitřní rozhodnutí, že se mám a chci mít dobře. A že si radši rozmyslím, kam své peníze investuji, ideálně si dám třeba pětistovku bokem na případné horší časy.

Problém budoucího Já

No a pak je tu ještě jeden fenomén. Odkládání donekonečna.

Mám totiž pocit, že spousta z nás rádo odkládá změny. Na neurčito. Na někdy v budoucnu. Někdy určitě! Jen prostě ne teď. A tam někde v budoucnu, tam se budeme mít dobře. Budeme bohatí. Budeme si suprově vydělávat a budeme mít všechno, co si jen přejeme. Ale teď si ještě užijeme ty peníze pěkně do sytosti a pořádně to roztočíme.

Protože naše budoucí Já v našich představách rozhodně bude mít peníze. To, jak se k nim dostane, už není náš problém. Nechceme to řešit, protože pravděpodobně někde uvnitř tušíme, že to záleží na našich momentálních rozhodnutích. Jenže to už není tak pohodlné. Museli bychom se pravděpodobně uskromnit. A to se nám ale nechce. Potřebujeme svoje požitky, radosti, náplasti.

Jenže dokud nezačneme odkládat peníze my teď a tady, naše budoucí Já bude mít úplně stejně holý zadek jako my teď.

Pomalý rozjezd (třeba z nuly na padesát)

Abychom se posunuli, je třeba se pro to rozhodnout. Tomu předchází většinou uvědomění si současné situace a touha ji změnit. Popřemýšlejme nad tím, čeho chceme dosáhnout. A od toho pak odvozujme své cíle.

Úspěch toho, že jsem začala konečně spořit (pravidelně, trvale a taky čím dál tím více), tkvěl hlavně v postupném zavádění nových zvyklostí. Netlačme na sebe. Nechtějme po sobě přehnané ústupky z našeho současného životního stylu hned.

Malé krůčky

Uvědomme si, co vše můžeme získat i malými krůčky, a začněme u nich. Prostě si začněme odkládat malé částky. Postupně můžeme snižovat svou finanční spotřebu a navyšovat či přidávat své finanční cíle.

Co můžeme i malými krůčky získat:

• 500 Kč /měs.         je      6 000 Kč /rok        a to je       12 000 Kč  za 2 roky
• 1 000 Kč /měs.      je     12 000 Kč /rok        a to je       24 000 Kč  za 2 roky
• 2 000 Kč /měs.     je     24 000 Kč /rok        a to je       48 000 Kč  za 2 roky
• 3 000 Kč /měs.     je     36 000 Kč /rok        a to je       72 000 Kč  za 2 roky
• 5 000 Kč /měs.     je     60 000 Kč /rok       a to je     120 000 Kč  za 2 roky
• 10 000 Kč /měs    je   120 000 Kč /rok        a to je     240 000 Kč  za 2 roky

A to je vcelku dost ušetřených peněz za dva roky při troše snahy a disciplíny. A dva roky uplynou jako nic. A tam, kde mohlo být naše budoucí Já s holým zadkem jako třeba my teď, můžeme být my za dva roky již s nějakým kapitálem.

Kam pomalu vyrazit ze startovní čáry:

• vyrovnat všechny případné stávající závazky a dluhy (kreditní karty, spotřební půjčky, věci na splátky atp.);
• vytvořit si rezervu ve výši 2 až 3 platů, dostatečně likvidní, na kterou mohu v případě nutnosti vždycky sáhnout, aniž bych si musela půjčovat (pro léčebné výlohy, nutné opravy, ztrátu zaměstnání a další nepředvídatelné události);
• začít spořit peníze a investovat (na penzi, na dorovnání finančních příjmů na mateřské dovolené, zhodnocovat díky státním příspěvkům, dluhopisům, akciím, nemovitostem apod.)

Chytře nastavené (SMART) cíle

Abychom zvýšili své šance na dosažení cílů, měli bychom si své cíle prvně stanovit. To znamená: uvědomit si, co chci a jak se k tomu dostat.

Každý cíl by měl být:

• S – Specific – konkrétní a srozumitelný.
• M – Measurable – měřitelný.
• A – Achievable – dosažitelný.
• R – Realistic – realistický.
• T – Time-bound – ohraničený v čase.

Řekla bych, že u plánování finančních cílů se některé body dost překrývají. A že díky tomu, že se jedná o čísla, je všechno relativně snadno spočitatelné, porovnatelné, měřitelné a taky srozumitelné.

Například:

• Chci srovnat všechny své dosavadní dluhy, které tvoří v součtu sumu X peněz, do Y měsíců. Tzn. že musím dávat Z peněz každý měsíc bokem.
  (Z čehož lze snadno odvodit, zda je cíl realistický. Zvládneme odkládat takovou částku bokem každý měsíc?)

nebo

• Chci si tento rok (od ledna, tedy za 12 měsíců) našetřit jednak na dovolenou, na kterou předpokládám X peněz výdaje, a jednak si vytvořit rezervu ve výši dvou svých platů. Tzn: že musím ukládat bokem z výplaty Y peněz měsíčně.

Jednoduchá matematika. Nic složitého.

Poradí odborník

Mně s cíli tenkrát pomohla finanční poradkyně. A stejně tak s motivací. Hlavně tedy s tou motivací.

Byla jsem dost skeptická a neviděla jsem přidanou hodnotu takové služby. Akorát mi nabídne produkty, kterým nerozumím, vytahá ze mě prachy. A já budu zaháčkovaná smlouvami bůhví k čemu a bůhví na jak dlouho.

Jenže pak jsem si začala všímat toho, že úspěšní lidé v mém okolí mají své finanční poradce. Nemají pochybnosti. A mají peníze. A taky zhodnocují své peníze. Pravidelně investují. Jsou bohatší. Spokojenější.

A navíc naše Verunka je super sympatická a nešlo jí říct ne.

Na schůzku jsem šla s tím, že nemám co ztratit. Ze schůzky jsem odcházela s tím, že jsem ani netušila, jak moc mohu získat.

Pravidlo 10-20-30-40

Tohle je takové minimum, čím se řídím. Něco, co se mi zarylo do paměti už při naší první schůzce s Verunkou. Zlaté pravidlo 10-20-30-40. Tedy procentuální rozdělení výdajů (z našich celkových příjmů).

• 10 % – krátkodobá rezerva (pro nečekané výdaje jako třeba léčebné výlohy, opravy apod.),
• 20 % – dlouhodobá rezerva (investice do budoucnosti, penzijní připojištění, spoření, investice do akcií, dluhopisů, nemovitostí, kryptoměn a další),
• 30 % – výdaje na bydlení (nájemné/pokrytí hypotéky, zálohy na energie, internet apod.),
• 40 % – měsíční výdaje na běžný život (jídlo, drogerie a kosmetika, zábava, koníčky a pokrytí ostatních výdajů, které běžně vynakládáme).

Takže ať mám jakýkoliv příjem, mohu si základní laťku stanovit takto. A odkládat tak 30 % svých příjmů pro nečekané události, dovolenou, investování do své budoucnosti. Třeba si tak vygenerovat dostatečný příjem na to, abych už nemusela pracovat (díky výnosům z investic).

Neúčastnit se krysího závodu

Další věc, kterou mi Verča změnila relativně rychle mindset (nastavení mysli), je pohled na to, co se stane s mými penězi, jakmile je pustím z ruky. Takže buď peníze vyhodím z okna (kino, jídlo, okrasný polštář do ložnice, Spotify, Netflix, další hra na Steamu atd.), nebo je rozmnožím. Buď je utratím za spotřební zboží, nebo je zhodnotím.

Je jasné, že některé vyhazování z okna je nezbytné. Bez jídla a drogerie se těžko člověk obejde. A já osobně se ráda rozmazluji, takže se ráda odměňuji (po zásluze samozřejmě) a užívám si života. Bez toho to nejde. Dobré jídlo, kosmetika, masáže, výlety a cestování, Spotify, hry, knihy, pěkné boty nebo výborná káva to jsou moje (ne)malé oblíbené neřesti, které si drží své stálé obsazení v mém měsíčním rozpočtu.

Problém nastává tehdy, když se dostaneme do pasti, kdy nám výplata vystačí tak akorát na náš život a vyžití (spotřební věci), ale na nic více. A světe div se, s navýšením příjmu se nám úměrně zvednou (zdánlivě samy) i výdaje. Protože, když mám na lepší boty, přece si koupím ty lepší boty. Když si mohu dovolit luxusnější dovolenou, co bych si ji nedopřála, když konečně mohu.

• A tak si dopřávám více a taky chci více.
• Chci více, a tak potřebuji více peněz.
• Více peněz znamená více práce.
• Více práce mi zabírá čas původně využitelný pro odpočinek, zábavu, rodinu a přátele.
• A tak jsem čím dám tím víc nešťastná, a tak potřebuji kupovat další, dražší věci.

Jen pro ten chvilkový pocit štěstí. Pro tu (momentální a krátkodobou) iluzi, že vše je, jak má být.

Nejvíce si toho všímám v těch rádoby nablýskaných korporátech. Lidé touží mít jejich jméno v životopise. Získat tak jakýsi společenský status. Postavení. A to se přece zvyšuje tím, že si (po vzoru úspěšnějších kolegů a kolegyň) začnu kupoval dražší věci. Hlavně snadno rozeznatelné značky. Ať jde vidět, že na to mám! Značkové lodičky, luxusní dovolené, šperky, kabelky, kožené brašny.

Krysí závod. Zaručená cesta, jak nikdy nezbohatnout. 

Z nuly na sto (dvě stě, tři sta a tak dále)

Pokud jste se vydali pomalými krůčky a máte ještě rezervy, přijde čas na zvedání laťky. Já třeba začala opravdu pomalu (asi první tři měsíce). Bála jsem se, abych náhodou nepřišla o své pohodlí, bezpečí a klid. Co když budu strádat? To teda už nechci! Co když si někam pošlu peníze a pak budu muset u kasy v obchodě přepočítávat na kalkulačce mobilu ceny, aby se mi nestalo, že nebudu mít na zaplacení. Protože v takové situaci už jsem byla. A znova už nechci. Příšerné časy.

Pokud zatoužíme spořit měsíčně více peněz, můžeme toho dosáhnout:

• navýšením příjmů,
• snížením výdajů    a/nebo
• kombinací obojího.

Druhá práce. Pasivní příjem. Žádost o zvýšení platu. Změna práce. Snížení měsíčního rozpočtu na spotřební zboží.

Důležité je si nastavit budget tak, abychom udrželi svůj život v rovnováze. Abychom byli šťastní, abychom si dopřáli to, co nám dělá opravdu radost, abychom žili zdravě a nešetřili na svém zdraví!

Co oko nevidí, neutratí

Tohle mi pomohlo opravdu hodně. Je to asi tristní, ale velmi účinné. Pro mě.

Jakmile jsem totiž měla peníze na účtu, neměla jsem vnitřní potřebu držet své impulzivní potřeby na uzdě. Dokud byly peníze na účtu a byly po ruce, mohla jsem utrácet. I když jsem si říkala, jak by bylo fajn, kdyby mi na konci měsíce zbylo na účtu něco navíc, co bych si pak odložila, snaha marná.

Ty peníze (mimo můj rozpočet na život) prostě musely pryč. Co tam není, to nemohu utratit. Založila jsem si tedy další účet (bez platební karty) a jakmile mi přijde výplata, posílám všechny peníze nad rámec měsíčního budgetu pryč.

Sledování progresu

Abychom nové zvyky zařadili do svého života trvale, určitě je důležitá motivace. Já si ji udržuji tak, že si měsíčně svůj finanční progres zapisuji. Kochám se tím, jak se moje jmění pomalu rozrůstá. Plácám si na rameno, že jsem schopná si spořit (a nechat své úspory vydělávat) a že jsem se rozhodla mířit ke své finanční nezávislosti. A hlavně jsem více v klidu, protože vím, že kdyby se (nedej bože) něco semlelo, tak to zvládnu.

Potenciál změny

A další věc, ve které se teď vyžívám, je hledání alternativ pro můj životní styl. Mám ráda luxus. Mám samozřejmě svoje pojetí luxusu. Každý jistě má své. A svého luxusu a pohodlí se nechci vzdát. Ale také nechci utrácet peníze navíc tam, kde negenerují nějakou vyšší přidanou hodnotu. Dopustit třeba nedám na Spotify, sušenou šunku a víno. A ráda si zaplatím nějakou tu tisícovku navíc, abych měla bílou plombu.

Ale omezila jsem například:

• pravidelné dopřávání si kávy v kavárnách,
• oběd v restauraci každý pracovní den,
• kupování balené vody.

Zase je to čistě jen o tom si uvědomit důsledky svých rozhodnutí. A rozhodnout se, co chceme. Pokud chceme něco ušetřit, přijde vhod udělat si přehled, kde své peníze topíme, a případně najít způsob, jak to změnit.

Kdo chce, hledá způsoby.
Kdo nechce, hledá důvody. (Důvody, proč to nejde.)

Například já miluji kávu. A miluji i kavárny. A miluji kávu z kavárny. Jenže dát si jednou denně (ne-li vícekrát!) kávu v kavárně, to se bavíme o 50 až 90 korunách denně. Jen za kávu. Když k tomu přihodíte jednou za týden nebo dvakrát týdně zákusek, už jsme na pěkných 2 400 Kč měsíčně. A to je 28 800 Kč ročně. A to už je opravdu pěkná dovolená. Třeba měsíc v Thajsku. Včetně letenky!

A tak jsem si řekla, že si dobrou kávu mohu dát stejně tak „jen“ v práci. Máme tam dobrý kávovar. Nebo si ji udělat doma. Protože piji kávu doma hlavně já, navíc zejména mimo pracovní dny, na kávovar jsem si zatím nechala zajít chuť. Zkrátka jsem si koupila za dvě stovky french press a za další dvě stovky elektrický mlýnek na kávu. V mé oblíbené pražírně mě stojí 250 g oblíbené kávy 280 Kč, vydrží mi ale 1 až 2 měsíce. Většinou v závislosti na četnosti návštěv. Nebo home officů.

Takže jsem 2 500 Kč měsíčně (a bývalo to více) snížila na nějakých 100 až 300 korun měsíčně. A 2 200 Kč si mohu odkládat bokem na luxusní dovolenou nebo je investovat.

Odkládání si peněz není žádná raketová věda. Můžeme získat mnoho i malými krůčky, jen rozhýbat to zkostnatělé ústrojí. Tu mysl, která se třeba nechce vzdát chvilkových požitků. Ale jde to. Stačí se rozhodnout, stanovit si cíle a začít. A postupně navyšovat své cíle, aniž bychom se omezovali na štěstí a spokojenosti. Hledat alternativy a užívat si toho, že si pěstujeme nezávislost. Nezávislost. Svobodu. Bezpečí v nejisté době. A třeba si konečně splnit své sny.

A jaká byla vaše cesta z nuly? Byla vám finanční gramotnost vštěpována odmala? A do jaké hloubky? Anebo jste si museli na všechno přijít sami? Dejte mi vědět v komentářích nebo na můj e-mail.

Na počtenou příště

Lucie