Přemýšlela jsem nad tím, proč jsem v poslední době mnohem více v klidu. Šťastná. Relativně vyrovnaná. Vděčná. V pohodě. Většina situací se zdá být jaksi v pořádku. Nic dramatického na obzoru. Žádná velká dilemata. Žádné nepřekonatelné problémy. Jasný směr i cíle. Jasné kroky. Hřejivý pocit a vděk. Pocit sebejistoty a hrdosti, co jsem dokázala, jaká dělám rozhodnutí, jak se mi daří kráčet vstříc svým snům.

Vypadá to, že jsem na víceméně stejném místě jako jsem byla před půlrokem nebo rokem, přeci se ale cítím mnohem lépe. Čím to? Přemýšlela jsem, co je jinak…

Seděla jsem nad zápisníkem a hleděla do svých poznámek, které si dělám během dne a často večer. Pročítala jsem události minulých dnů. Co jsem cítila, kdy a proč. Kam bych se chtěla dostat a co mě k tomu vede. Přemýšlela jsem o svém životě. O jeho smyslu. O tom, kam kráčím, s kým a proč. A pak mi to došlo.

V poslední době si dopřávám pravidelně a mnohem víc času o samotě. Tím to je! Kradu si malé i velké chvíle jen sama pro sebe. Brouzdám ve své hlavě. Rozjímám. Zkoumám své pocity, své myšlenky, své hodnoty, svůj smysl života, své sny. A právě díky tomu prožívám harmoničtější a šťastnější chvíle.

Samota vs. osamělost

Trávit čas sám se sebou nerovná se cítit se osaměle. Ačkoliv jedno (samota) může v některých případech vést k tomu druhému (pocit osamělosti), není to ta samá věc.

Samota je objektivní stav jedince.

Je to stav, ve kterém se nachází živý tvor sám bez svých druhů. Můžeme si samotu zvolit sami nebo to může být zaviněno externími vlivy (jako si mnoho z nás vyzkoušelo například během pandemie). Zkrátka to může být dobrovolné i nedobrovolné.

Osamělost je subjektivní emoční stav jedince.

Projevuje se typicky úzkostnými pocity z nedostatku kontaktu s ostatními lidmi. Může to být nedostatek sociálních interakcí jako takových nebo třeba i pocit, že nám ostatní nerozumí nebo že nikam nepatříme. Příčiny mohou být různé, od těch sociálních (prostě být mezi lidmi) a emočních (intimita, kvalita vztahů, porozumění), až po ty fyzické (fyzický kontakt, fyzická intimita, sex).

Že jsem sama doma, neznamená, že se musím cítit osaměle. Naproti tomu ani to, že jsem zrovna obklopena mnohými lidmi, neznamená, že se nemohu cítit osaměle.

Pocity osamělosti mají (prokazatelně) velmi negativní dopady na naše zdraví. Vedou k úpadku našeho psychického i fyzického zdraví: zvýšení rizika demence (až o 40 %), Alzheimerovy choroby, cévních onemocnění, nespavosti, vysokého tlaku a dalších zdravotních problémů. Zvyšuje náchylnost k depresím, přispívá ke snížení imunity organismu a obecně snižuje kvalitu našeho života.

Osamělost je obvykle vyvolávána rozporem mezi tím, jaké vztahy máme a jaké bychom si přáli mít. (Často jaké si myslíme, že bychom měli mít.) Osamělost tedy vychází z nás. Vytváří se v naší hlavě. A cokoliv, co se děje v naší hlavě, máme tu moc ovlivnit. Výsledky několika výzkumů zaměřené na obranu proti osamělosti prokázaly, že lidé se schopností ovládat své emoce a vnitřní moudrostí (obecně) se necítí osamělí (nezávisle na tom, zda jsou mezi lidmi či nikoliv). Žít v souladu se svými vnitřními hodnotami a potřebami je tedy „snadný“ lék na úzkosti spojené s pocity osamělosti. Naproti tomu se prokázalo i to, že sociální sítě v dlouhodobém hledisku pocity osamělosti obvykle prohlubují.

V boji proti pocitům osamělosti je tedy cesta k vnitřní moudrosti rozhodně tou nejrychlejší. Ne-li jedinou. A cesta k vnitřní moudrosti vede přes poznání sebe sama, spoustu vnitřních monologů a naslouchání sobě samým. A tedy vede nutně skrz samotu. Alespoň u mě to tak bylo.

Blahodárná samota

Slýchám často větu: „Nemám na sebe čas,“ a následuje výmluva: „Mám toho totiž moc. Nestíhám, víš?“ Pro mě to je typický obraz dnešní doby zahlcené všemi možnými lapači pozornosti. Psala jsem o tom v článku Jak přestat říkat: „Nemám na nic čas!“ (aneb Chorobná zaneprázdněnost vs. skutečná produktivita). Všechno okolo křičí, ať si toho všimneme. A když se neustále za něčím honíme a zvykneme si na těkavost naší mysli, čas strávený o samotě nás dokonce už ani neláká. Připadá nám to nudné. Navíc bychom se tím mohli vystavit nepříjemným myšlenkám a nedořešeným záležitostem. A to je tvrdý oříšek. A to se nám nechce. Je mnohem snazší prostě sklouznout zpět k sociálním sítím, hrám, televizi nebo zdrhnout do hospody s kamarády. Nechat se rozptýlit a problémy nechat tam někde uvnitř spát. (A doufat, že se samy nějak vypaří asi.)

Jenže absence času pro sebe samé bývá často doprovázeno pocitem nespokojenosti. Nenaplnění. Jako bychom byli ztraceni ve světě. Máme pocit, že nám neustále něco uniká. Jako by nám někdo zapomněl dát ty správné indicie a my se tak nemohli dopracovat k tomu, co máme dělat. Se svým životem. O čem to celé je? Co vlastně chci? Co mám dělat? Nevíme. Prostě jen cítíme, že to nějak není ono. Ten život, co se nám děje, to prostě není ono. A tak doufáme, že někdy v budoucnu bude snad líp. Obvykle se tak bráníme převzít odpovědnost za svůj vlastní život. A vlastní rozhodnutí.

Já to tak měla dlouhá léta. Nechtěla jsem trávit čas o samotě. Bylo mi to proti srsti. Začaly se vynořovat nevyřešená témata a já je prostě za žádnou cenu nechtěla řešit. Bolelo to. Styděla jsem se. Lepší žít v iluzi než to muset řešit. Neměla jsem na to tenkrát sílu a/nebo kuráž. A tak jsem hledala cestu ze samoty rychle pryč. Většinou jsem se se snažila obrátit svou pozornost na jiné lidi – přátele, kamarády nebo kohokoliv jiného. Vymlouvala jsem se na to, že jsem extrovert. No a když jsem zrovna nikoho neměla po ruce, cítila jsem se hned osaměle. Jako bych volala o pomoc a nikdo se neozval. Tenkrát jsem si totiž nedokázala sama pomoci, měla jsem moc práce s tím, abych hledala někoho, na koho své problémy svalit. Anebo moc práce s tím, abych se rozptýlila od toho, co bylo třeba skutečně (vy)řešit. Takže sociální sítě, seriály, nekonečné hodiny strávené v alternativním online světě (při hraní WoW)… Hlavně žádný kontakt se svým nitrem! Možná někdy v budoucnu, až bude lépe…

Jenže pokud nám není dobře teď, v budoucnu nám se stejným nastavením mysli taky dobře nebude. Pocit štěstí nenajdeme tam někde venku, ten pocit vychází vždycky zevnitř.

Proč je tedy tak důležité trávit čas o samotě?

#1 Prostě vypnout a načerpat energii

Práce. Nakoupit. Uvařit. Uklidit. Rodina. Děti. Musím. Práce. Škola. Domácnost. Kamarádi. Měl bych. Práce na baráku. Povinnosti. Zařizování. A taky by bylo dobré stihnout…

A najednou nám život protéká mezi prsty a stává se z nás akorát schránka jedoucí na autopilota. Každý den v módu pouhého odškrtávání povinností, aniž bychom vědomě žili svůj život. Aniž bychom si užívali ten den, týden, měsíc, ten omezený čas, co nám zbývá. Náš rok se najednou smrskne na Nový rok, letní prázdniny a: „Kurňa, to už jsou zase Vánoce?!“

• Kdy jsem si naposledy dopřál(a) čas o samotě? (Bez televize. Bez mobilu. Jen já se svými myšlenkami.)
• Je možné, že jedu pouze na autopilota? A jak dlouho už to trvá? Co to odstartovalo?
• Stíhám si během dne uvědomovat jednotlivé okamžiky? Prožívám a žiji svůj život každý den (nebo alespoň většinu z nich)?

Zkrátka bychom měli (minimálně čas od času) zpomalit. Alespoň na chvíli. Zastavit se. Nadechnout se.

Uvědomit si přítomný okamžik.

Žít. Vědomě.

#2 Poznání sebe samých a svých hodnot

Je snadné ztratit se v tom balastu informací tam venku. Člověk už často neví, co si má sám myslet. Informací je strašně moc. Jsou protichůdné. Lidé proti svým názorům vzájemně brojí. Tlaky narůstají. Pohody ubývá. Nevíme, co je správné. Nevíme, co si sami myslet.

A právě proto bychom měli co nejvíce času trávit v takových chvílích o samotě. Odstřihnout alespoň dočasně všechny ty externí zdroje a nechat pouze své vlastní myšlenky vybublávat napovrch. Zachytit je. Chvíli je převalovat. Odhalit, zda jsou naše, nebo jsme si je jen samovolně adoptovali, protože nám přišlo, že jsme to udělat měli. Nebo protože jsme měli strach to neudělat.

Já vím, že ty myšlenky mohou být děsivé. Ošklivé. Bolestivé. Zmatené. Že bychom si často přáli, aby některé nebyly naše. Jenže jsou naše. A zapíráním se nic nezmění. Buďme k sobě ohleduplní. Chtějme si pomoct. Chtějme si uklidit tu hlavu a najít opět svůj vlastní hlas. Možná některým věcem vůbec nerozumíme. Možná nám jsou dokonce ukradené. Možná nesouhlasíme s partnerem, rodiči, kamarády, někým z práce nebo se společností. Možná jsme v situaci, kde nechceme být, ale nevíme, jak z toho ven. Možná máme úplně ujeté koníčky. Možná…

To všechno je naprosto v pořádku. Každý jsme prostě unikátem. Máme naprosto jedinečný pohled na život, protože nikdo náš život prostě nežil, nežije a žit nikdy nebude. Máme autentické filtry – jedinečné zkušenosti, hodnoty, potřeby – podle kterých chápeme svět a podle kterých se rozhodujeme.

• Kdo ve skutečnosti jsem? Jsem si vědom(a) svých silných i slabých stránek? Jaké to jsou?
• Snažím se kultivovat své silné stránky? Snažím se naplnit svůj potenciál?
• Co cítím, že bych měl(a) dělat, abych byl(a) šťastný/á (nebo šťastnější)? Nehledě na to, co si myslí okolí.
• Jsem dle svého názoru dobrým partnerem/ kamarádem/ rodičem /dítětem /kolegou? A jak bych měl jednat, abych ve svých očích byl v tomto ohledu spokojený?

Skutečná autenticita je v dnešní době již opravdu nedostatkovým zbožím. Dovolme si poznat sami sebe. Své autentické já. Svůj vlastní vnitřní hlas. Své vlastní, skutečné názory. A to tak, že konečně začneme uklízet ten nepořádek v hlavě. Pěkně postupně. A to tak, že si dopřejeme čas o samotě, aby se všechny ty myšlenky mohly začít valit ven.

#3 Vědomá volba místo pouhých reakcí na události

Když trávíme pravidelně čas sami se sebou, uspořádáme si myšlenky a poznáme vlastní hodnoty, můžeme na nich konečně začít stavět svůj skutečný, autentický život. Takový, jaký žít chceme. Takový, jaký jsme si vždycky přáli. Možná dokonce takový, o jakém jsme si doteď nedovolili ani snít! Nebo takový, jaký jsme doteď vlastně netušili, že žít chceme. Ale teď už to víme. A sníme. A chceme si své sny konečně zrealizovat. Protože každý může (a měl by) žít ten svůj sen. V souladu se svými hodnotami. Nehledě na názory ostatních, zda je to vhodné, správné, morální a tak dále.

• Jsem sám svého štěstí strůjce, nebo jen reaguji okolnosti a na to, co mi život sám přináší? Nesu odpovědnost za svůj vlastní život?
• Jsou rozhodnutí, která denně dělám, vědomá a v souladu s tím, kam se chci dostat? Směřuji vstříc svému vysněnému životu?
• Kdybych nemusel(a) řešit peníze a mohl(a) bych žít jakýkoliv život (kdekoliv, jakkoliv, s kýmkoliv), jak by ten život vypadal? Žil(a) bych život stejně jako v tuto chvíli?
• Kdybych nemohl(a) selhat, co by to bylo, čemu bych dal(a) šanci, o čem už dlouho přemýšlím? Co bych dělal(a), kdybych se nebál(a)?

Jakmile poznáme své skutečné hodnoty, a víme, odkud vychází, víme, proč to cítíme a vnímáme právě tak, jak to cítíme a vnímáme. Slyšíme a nasloucháme svému vnitřnímu hlasu. A tak dokážeme svá každodenní malá i velká rozhodnutí najednou snadno rozseknout. Náš den už nemusí být jen reakcemi na události, které se nám dějí. My sami si během dne volíme, k čemu se přikloníme a čemu se vyhneme obloukem. Jakmile najdeme ten směr, už se nenecháme tak snadno svézt z cesty. Snadno najednou rozeznáme, co nás posune vstříc snu a co nikoliv. Jako by se ta mlha zničehonic rozplynula. Říkáme ano příležitostem, které nás posouvají. Říkáme ne tam, kudy vede slepá ulička. Stavíme si hranice. Stojíme si za vlastním názorem. Dovolíme si snít. Jdeme si za svým.

A víme moc dobře proč.

#4 Autenticita a (sebe)vědomí

Díky tomu, že se na chvíli zastavíte a dopřejete si nerušený čas pro sebe a své myšlenky, uvědomíte si vlastní hodnoty. Díky tomu, že budeme poslouchat svůj vnitřní hlas, najdeme konečně sami sebe. Své pravé já. Své autentické já. To, které má sny a cíle, ke kterým začneme směřovat, i když to nebude v souladu s tím, jak si naši cestu představuje společnost a lidi okolo nás.

Já vím, že to stojí někdy mnoho úsilí vzepřít se zvyklostem a vykročit z davu. Chápu, že se třeba bojíte, že vás někdo pomluví, že si budou myslet, že jste blázen nebo něco ještě mnohem horšího. Že se vám něco nepovede a všichni to uvidí, vysmějí se vám a vy budete zase za blbce. A cítit se neschopně. Kruh se uzavře. A že vás ten strach může ochromit a někdy dokonce otupit, že začnete vlastní vnitřní hlas ignorovat.

Jak řekl můj oblíbenec Pavel Moric: „Štěstí není pro každýho.“

Není to snadná cesta. Nikdo vám tu vaši autentickou cestu nemůže prošlapat. Nikdo tu stejnou cestu totiž nesdílí s vámi. Buď tedy můžete následovat stádo a kráčet v nějaké cizí prošlapané cestě a dál se nějak vzdalovat vlastnímu smyslu života, nebo můžete jít tou svou vlastní, ale s tím rizikem, že budete padat na hubu a že to bude bolet.

• Jsem na sebe a své úspěchy hrdý?
• Jsem autentický a sebevědomý jedinec?
• Co musím udělat, abych na sebe začal být pyšný? Čeho potřebuji dosáhnout? Jaké milníky potřebuji pokořit?
• Co je tím cílem, který mi přijde úžasný? Tím, kterého chci během života dosáhnout, nebo umřít s tím, že jsem dělal, co jsem mohl, abych se k němu přiblížil?

„Jednotlivec vždy bojoval, aby nebyl kmenem pohlcen. Ale žádná cena není příliš vysoká na privilegium být sám sebou.“

– Friedrich Nietzsche

Jakmile to ale zvládnete, uvědomíte si vlastní vnitřní hodnotu. Najdete nevyčerpatelný zdroj pro své zdravé sebevědomí. Takové, které vám jen stěží někdo vezme. Bude totiž stát na základech, které jsou uvnitř vás, a na ty nikdo kromě vás nedosáhne. Budete čerpat sílu díky své odvaze být sami sebou.

„Opravdu silná osobnost nepotřebuje schválení od druhých o nic více, než by lev potřeboval schválení od ovce.“

– Vernon Howard

#5 Nezávislost na vnějším světě

No a po všech těch bodech výše je jasné, že s vnitřní jistotou, která jde ruku v ruce s poznáním sebe sama a rozhodnutím následovat své autentické potřeby a sny, přestáváme být tolik závislí na hodnocení, která přichází z venčí. My sami si tvoříme vlastní pravidla a vlastní měřítka. Štěstí nacházíme uvnitř sebe samých.

Jsme sami sobě pánem. Rozhodujeme o svém životě. Děláme vědomá rozhodnutí ve prospěch sebe a svých autentických představ o životě, dle vlastních hodnot. Rozhodujeme o tom, co (ne)pustíme do svého (vnitřního) světa.

„Je lepší být nenáviděn pro to, jaký jsi, než být milován pro to, co nejsi.“

— Kurt Cobain

…a tak dále

Mohla bych tu jmenovat důvody, proč je čas o samotě prospěšný, ještě do Vánoc, tak jich pár ještě přihodím v odrážkách. Co dál můžete časem strávených pouze se sebou samými získat?

• prostor pro plánování života (vlastního i rodinného)
• prostor pro řešení (hlubších) problémů
• zvýšení produktivity a schopnosti se soustředit
• čas si jen tak snít
• prosto dělat a myslet si, co chci jen já sám
• probuzení a rozvíjení kreativity
• (vy)budování mentální odolnosti
• zvýšení sebedůvěry a důvěry ve vlastní názor a schopnosti
• rozvoj emoční inteligence

A to rozhodně stojí alespoň za pokus, co říkáte?

Jak začít?

Radši pomalu.

Pokud jste zapomněli, jak trávit čas jen sami se sebou, a možná se vám nashromáždila pěkná halda neřešených záležitostí v hlavě, radši zpomalte. Začněte si své kostlivce uklízet jednoho po druhém. Nebo se vaše duše vystraší a radši se dá na pěkných pár let zase na útěk. Sama to moc dobře znám. Buďte k sobě shovívaví a odpusťte si myšlenky, které se vám třeba nebudou líbit. Přijměte zkrátka, že jsou vaše. Zkuste se oprostit od soudů, zda je to dobré nebo špatné. Buďte pouhým pozorovatelem z povzdáli. Propadněte zvědavosti a dopátrejte se toho, kde se takové myšlenky vzaly. Možná jsou příliš negativní, odporné, šílené, zvrácené, směšné, trapné, cokoliv. Je to v pořádku. Naše mysl, když ji vědomě nehlídáme, si občas dělá, co chce. Je to normální. Každý má někdy hnusné myšlenky. Každý chybuje. Každý občas padne na hubu nebo šlápne do hovna. Říká se tomu život.

Naordinujte si pravidelné chvilky pro sebe samotné a zpracovávejte témata postupně. Slibuji, že to bude čím dál tím lehčí, a že si nakonec chvilky pro sebe zamilujete. Že jakmile si tu komůrku uklidíte, už se jí nebudete moct nabažit! Překousněte stud, nechuť nebo nudu. Blahodárné účinky zaručeny!

Můžete začít třeba tímhle:

• Omezte kulisy a věci na pozadí, které míváte zapnuté jen ze zvyku (vypněte televizi, rádio, notifikace, odpojte se od sociálních sítí).
• Běžte se projít do přírody na krátkou procházku, aniž byste v průběhu vytahovali telefon.
• Zkuste vstát dřív než všichni ostatní a užijte si ten klid.
• Snězte si v klidu sami jídlo. Bez rozptylování. Bez doprovodu, bez televize nebo počítače.
• Udělejte si čaj nebo si nalijte víno a jen tak seďte na sedačce, v křesle, na zemi, zkrátka na nějakém oblíbeném místě. A buďte v tichosti jen se svými myšlenkami tak dlouho, jak vám bude příjemné.
• Cvičte jógu a/nebo meditujte.

Pokud máte tendence to neustále odkládat nebo zapomínat, spojte si to s nějakým současným (zlo)zvykem. Jakmile například saháte po telefonu, abyste bezcílně brouzdali po netu nebo na sociálních sítích a zabíjeli nudu, nastavte si nejdříve 10-15 minut, které strávíte sami se sebou. A pak teprve si dovolte pokračovat. Třeba přijdete na to, že vás nic konkrétního neláká, a přejde vás chuť. Možná odhalíte problém, od kterého se snažíte rychlými rozptýleními odvést pozornost. Kdo ví.

Buďte kreativní a najděte cestu (k sobě).

Závěrem

Dřív jsem se bála. Samota ve mně probouzela většinou jen pocity osamělosti. Odpor a strach. Bála jsem se podívat se dovnitř své mysli a nevěděla jsem si sama pomoct. Až s tím, jak jsem se pomalu začala sama k sobě ve své mysli vracet a odpouštět si nepříjemné myšlenky, jsem našla (opět) vnitřní sílu a uvědomila si své autentické hodnoty. Uvědomila jsem si, co chci a co nechci. Začala si pomalu třídit hodnoty a naslouchat (opět) sobě samé.

Dnes už bych se těch chvil nevzdala ani za zlaté prasátko! (Když už máme před těmi Vánocemi).

Mám čas a prostor vyřešit si vnitřní problémy a dilemata, která se občas v průběhu objeví, a tak ve mně zbytečně nic nezahnívá. Naslouchám svému vnitřnímu hlasu, a tak se již nenechám snadno zatlačit do kouta. S očistou ve své mysli jsem se začala mít ráda a na své nynější myšlenky jsem hrdá. Mám ráda to, co se v mé mysli obvykle odehrává. Někdy to může být i nepříjemné, ale už věřím sobě samé a tomu procesu očisty. Vím, že i nepříjemné pocity jsou správné a že mě posunou, když jim dám ten prostor. A že dát jim prostor a nevyhýbat se jim, je pro mě nejsnazší způsob, jak si ze své mysli opět vytvořit tu oázu klidu.

Protože ve chvílích samoty se ve mně probouzí (mimo jiné) i tahle kreativita, která mi umožňuje sdílet svůj příběh a inspirovat ostatní. Posílat tam ven energii, naději, lásku, podporu a možná i novou možnost volby (žít spokojenější život).

Tak se přiznejte. Jak jste na tom vy s časem pro sebe samé? Dopřáváte si ho pravidelně, nebo (věčně) nemáte čas? Podělte se se mnou v komentářích, budu se těšit!

Na počtenou příště

Lucie