Byl to přelom září a října minulého roku (2020). Konečně jsem se vymanila z práce, která mě ničila, a uvědomila si s bolestivou naléhavostí, jak důležité je být v práci spokojená a cítit se dobře. Víc jak 8 hodin pětkrát týdně? A to nepočítám cestu do/z práce a neustále přemýšlení nad tím, co všechno musíte udělat po víkendu, o víkendu, další pracovní den a tak dále. To je skoro třetina života. Takže jsem začala velmi vážně přemýšlet o tom, jak (profesně) dál, a narazila jsem na (často) doporučovanou knihu, která slibovala odpovědi na tyto otázky:

• Jak najdu práci, kterou budu mít rád, nebo ji budu dokonce milovat?
• Jak si vybuduji kariéru, která mi zaručí dobrý život?
• Jak si zajistím rovnováhu mezi kariérou a rodinou?
• Jak dosáhnu něčeho důležitého, čím ovlivním svět?
• Jak můžu být hubený, sexy a pohádkově bohatý?

A tak, když mi konečně poštou dorazila BURNETT, William a David J. EVANS. Designérem vlastního života: jak si navrhnout spokojený život na míru. (Jan Melvil Publishing, 2016, ISBN 978-80-7555-013-2), ponořila jsem se dychtivě do čtení.

Není to ten typ knihy, který bych vzala do ruky a (se sklenkou vína v druhé ruce) přelouskala za jeden, dva večery. Spíš to beru jako jakýsi pracovní sešit, návod. Seznam nástrojů, které postupně ve větší nebo menší míře využívám. A po malých krůčcích se pomalu posouvám dál. Ještě nemám dočteno a nejsem si jistá, zda dočtu letos, ale už první polovina mi dost pomohla přijít na to, co je pro mě (nejen profesně) důležité.

A ne, že bych nad tím nikdy nepřemýšlela a neměla ani tušení, ale takto černé na bílém… to je něco úplně jiného.

Highlighty

Zcela záměrně nechávám knihu zavřenou, abych nemohla „opisovat“, a abych vypsala jen ty dojmy, co vylovím z paměti i bez nápovědy, případně třeba jen z vlastních zápisků. Asi přeskočím onu omáčku a příběhy o tom, jak přemýšlí designéři, ačkoliv to je stěžejním přirovnáním prolínajícím se napříč celou knihou, a vrhnu se rovnou na konkrétní nástroje, které (ačkoliv jejich názvy mi připadají děsně infantilní) mi pomohly srovnat si myšlenky a přijít na to, co a jakou má u mě prioritu a na co se vůbec soustředit.

#1 Palubní deska

„Začněte tam, kde teď stojíte…“

První zamyšlení se nad tím, kde právě teď jsem, jak jsem na tom se zdravím, prací, láskou a zábavou. Čtyřmi pomyslnými pilíři (jak se teď s oblibou všude používá) mého spokojeného (a potenciálně ještě spokojenějšího) života. Jednoduchý nástroj: zamyslet se a obodovat každou oblast na stupnici od 1 do 4 (nebo jakkoliv si kdo zvolí) s doprovodným komentářem.

Za mě například:

Zdraví: 2/4
Relativně ok, ale: zlobí mě krční páteř, bolí mě zub, jsem celá povolená a mám tak 5 kg navíc, hormonálně ne úplně vyrovnaná. No a ty madla! ("Madla lásky")
Chce to zdravěji jíst, hlídat si porce a pravidelně cvičit.

Práce: 2/4
- Zaměstnání (2/4): práce mě baví a jsem ráda, že mám svůj prostor, ale musím si najít konkrétnější a uchopitelnější cíle a taky udržitelný rytmus, abych nevyhořela ani neměla výčitky.
- Blog (3/4): mám ho, dělám na něm, ale ne vždy mám čas a náladu se mu věnovat.
- Domácí práce (2/4): měla bych se naučit říkat si o pomoc.

Láska: 3,5/4
Ve vztahu jsem moc spokojená a šťastná. Občasné mouchy se najdou, ale rozhodně nic závažného.

Zábava: 3,5/4
Nemám pocit nedostatku. Často sleduji YT (os. rozvoj, vaření, krimi aj.) nebo hraju hry (deskovky, MtG, počítačové). Baví mě i vařit a psát.
Asi bych se mohla více vídat s přáteli.

Jeden večer jsem si udělala chvilku sama pro sebe, připravila si čaj a během pár minut jsem si vytvořila stručný přehled těchto čtyř oblastí. A měla jsem díky tomu jasno, kde bych to chtěla zlepšit, jak konkrétně a proč.

A protože jsem následně zaměřila svou pozornost zejména na to, co mi nejvíce pokulhávalo, mohla bych teď po půl roce zrevidovat svou palubní desku takto:

Zdraví: 3,5/4
Více se hýbu, krční páteř je lepší, zub mě nebolí a těch 5 kilo je dole, hormony taky ok. Ale pořád ty madla, sakra! (To je ten půlbod dolů.)

Práce: 3/4
Poseděli jsme se šéfem a promluvili si o mých možnostech do budoucna a kde se vidím. Vytyčili jsem konkrétní cíle, takže vím, kam směřuji, a cítím se mnohem lépe.
O domácí práce se více dělíme.

Zbytek se zase tolik nezměnil. Moje spokojenost značně. K lepšímu.

#2 Kompas

Další krok = další zamyšlení. Za pomoci pár návodných otázek jsem si sepsala dvě krátké úvahy o tom, co pro mě vlastně znamená práce (Pohled na práci) a šťastný život (Pohled na život). Proč vlastně pracovat? Jakou roli hrají peníze, vliv, náplň práce? Jaký má život smysl/účel? Jakou roli v něm hraje rodina, láska, přátelé a/nebo práce? Opět mě to stálo pouze jeden klidný večer se sklenkou vína, možná něco okolo hodiny.

Nejzajímavější mi přišlo následné porovnání oněch dvou pohledů a hledání vzájemných rozporů a/nebo průniků. Uvědomila jsem si, že osobní rozvoj je na všech frontách mou prioritou, že to je něco, co mě dělá šťastnou a bez čeho se dál už životem protloukávat prostě nechci. Že práce hraje důležitou roli v mé představě o šťastném životě, stejně tak jako rodina a blízcí přátelé.

Ideální práce v mé mysli:

• je motivátorem i prostředkem k rozvoji,
• vynáší mi přiměřený balík, protože mě baví, a
• skrz její náplň vytvářím (nebo pomáhám vytvářet) smysluplnou hodnotu, která pozitivně ovlivňuje svět (i kdyby jen moje nejbližší okolí).

A tak mám k dispozici (opět černé na bílém) vodítko k tomu, jak si udržovat spokojenost na všech frontách. Dlouhodobě.

Nechala jsem to trochu odležet a rozmýšlela (bylo akorát před koncem zkušební doby), zda na své momentální pracovní pozici jsem schopná výše zmíněné aspekty najít. Postupně jsem si v duchu procházela své představy a svou současnou (i budoucí) pracovní náplň. Snažila jsem se ony sny i realitu sladit, a nakonec se s úlevou a natěšená rozhodla zůstat.

#3 Zápisník dobrých chvil

A protože jsem se (díky všem těm úvahám) cítila z profesního hlediska čím dál tím lépe, pokračovala jsem ve „cvičeních“ dál. Zápisník dobrých chvil, přiznám se, mi připadal hloupý. Ze všech těch nástrojů nejotravnější. Zpočátku.

Dokopat se každý den, abych si zapsala všechny jednotlivé činnosti, které během (nejen) pracovního dne dělám, mi připadalo skoro nemožné. Totálně otravné. Absolutně zbytečné. Neskutečně trapné. Nakonec jsem se ale po pár dnech přiměla to zkusit a raději nechávala svůj zápisník na stole otevřený jako připomínku toho, že mám zapisovat pokud možno ASAP (tedy ideálně ihned vzápětí po každé jednotlivé činnosti).

Každý zápis obsahuje:

• stručný popis aktivity
• jak mě to (ne)bavilo/(ne)zajímalo (na stupnici 0 až 100 %)
• zda mi to přidalo nebo vzalo energii (stupnice: -100, -50, 0, +50, +100 %)

Například:

- ranní yoga (cca 20 min)
     100% angažovanost
     +100 % energie
- dokument BEP k projektu XY - úprava (cca 40 min)
     75% angažovanost
     +50 % energie
- call s lidmi ABC (pouze pasivní poslech, cca 1,5 hod.)
     25% angažovanost
     -50 % energie

Už po pár dnech zapisování jsem si začala všímat jasných vzorců. Často již při samotném zapisování. A ačkoliv jsem tedy u většiny položek nepotřebovala zpětnou revizi, u některých jsem se zpočátku pravidla dopátrat nedokázala. Po některých webinářích jsem se cítila nabitá a někdy úplně vyflusaná, stejně tak to bylo s některými cally a meetingy. A tak jsem se na některé činnosti zaměřila více a problém se pokusila trochu rozložit a lépe popsat.

Nakonec jsem všechny oříšky rozlouskla a přišla tedy třeba na to, že:

• naučná videa mě baví a nabíjí, když u nich strávím jen určitý čas (cca hodinu, max dvě), pak už mi další sledování zpravidla bere energii;
• psaní mě neskutečně baví, ztrácím při něm pojem o čase a většinou se pak cítím nabitá energií!
• práce s excelem mě baví téměř stejně tak jako psaní (ať se jedná skoro o cokoliv);
• práce na projektech a dokumentech mě zpravidla také dost baví (i když se mi do toho nejdřív nechce);
• pasivní poslech je pro mě obecně dost vyčerpávající a bere mi energii;
• maily a organizace schůzek, školení apod. mě baví a nabíjí (z jakýchsi záhadných důvodů).

A mnohé další…

Kdybych si nezapisovala každou věc a nepřemýšlela, jak se při ní a po ní cítím (což bylo zpočátku dost nepříjemné), pravděpodobně bych na to nepřišla takhle jednoznačně jen tak mimochodem. A přiznám se bez mučení, že kdybych si předtím tipla, co mi z toho vyleze (co mě baví a nebaví, co mi energii dobíjí a co bere), netrefila bych se zrovna v mnoha případech. A o většině faktorů bych neměla ani ponětí.

#4 Plány odysey

Zatím poslední ze zamyšlení, které mám během první poloviny té uzoučké knihy za sebou, jsou plány odysey. Představa o tom, kdo jsem, jak žiji a čím si vydělávám (v ideálním případě). A k tomu další dvě varianty. Z toho jedna trochu bláznivá (ale nikoliv nerealistická!).

Jsem díky tomuhle „cvičení“ jaksi klidnější. To vědomí, že když nebudu za pár let digitalizovat svět stavebnictví a mít malé škvrně v kolébce (nebo dvě), svět se nezboří a prostě sáhnu po některé z alternativ. Nebo budu prostě improvizovat. Protože… zkrátka proč ne? V životě se může stát cokoliv, plány se mohou zhatit nebo prostě jen nabrat úplně jiný směr. A já mám další dvě úplně jiné alternativy svého vysněného života, které by mi rozhodně nevadilo prožít, kdyby mi náhodou plán „A“ pro šťastný život nevyšel.

Závěrem

Jsem asi tak v půlce. A jsem určitě znatelně spokojenější, klidnější a rozhodnější (na poli profesním), než když jsem poprvé knihu otevřela. Díky tomu, co jsem si uvědomila, mohu vědomě směřovat svou kariéru a ovlivňovat svou pracovní agendu tak, abych byla šťastnější v práci i osobním životě. Tak, abych na konci dne nebyla úplně vyřízená a vyčerpaná a měla energii na své koníčky, blog, své milované a cokoliv dalšího, co si usmyslím. Aby mě práce naplňovala dlouhodobě. Vím totiž velmi konkrétně, co mě baví a na co se soustředit, vím, kde říct ne a co delegovat, protože mi to energii akorát tak bere.

Rozhodně se těším na zbytek knihy.

Knihu doporučuji těm, kteří hledají změnu a tápou, i těm, kteří změnu nehledají, ale něco jim přeci jen chybí. Třeba tak trochu.

Pokud jste ji četli, podělte se v komentářích o svůj názor. Byla Vám kniha přínosem? Změnila Vám nějak život? Nebo to pro Vás byla jen ztráta času?

Na počtenou příště

Lucie