Mám pro vás hádanku: Je to někdy nenápadné, nabývá to zpravodla postupně na intenzitě, pro všechny okolo se to zdá jako nic, ale pro vás nebo jiného jedince to může být značně devastující. Co je to?

Ano. Šikana. Šikana na pracovišti je totiž rozšířenější, než si asi myslíte nebo uvědomujete. A obětí se může stát kdokoliv. Slabý jedinec. Silný jedinec. Hloupý. Chytrý. Malý. Velký.

Tohle je moje osobní zkušenost s ní. Konkrétně s bossingem od dvou nadřízených.

Z pohledu oběti.

Kdyby mi tenkrát někdo řekl, ať si dám pozor na šikanu v nové práci, asi bych takové varování nebrala příliš vážně. Já? Těžko! Jsem vcelku dost asertivní. nebojím se říci svůj názor. Klidně nahlas. Třeba před všemi. Jsem sebevědomá a znám svou hodnotu. Navíc šikanu přeci poznám, bránila jsem sebe i slabší ve škole (základní, střední i vysoké) několikrát.

A přeci jsem nyní zde a píšu tento článek.

Šikana může být nenápadná, postupná a devastující

Největší problém vnímám v tom, jak těžko rozpoznatelná šikana může být. Pro vás i pro okolí. O případném dokazování ani nemluvě. Zejména z pohledu okolí je velice tenká linie mezi tím, co se ještě považuje za normální chování přísného vedoucího a co už je za hranicí. Obecně bych ale řekla, že pokud vnímáte vztah s vedoucím tak, že vám ztěžuje pracovní podmínky a vaše spokojenost ho pramálo zajímá, je něco hodně špatně.

Zpočátku se to jevilo jen jako nepříjemný pocit, vnitřní nesoulad s tím, jak mí vedoucí zadávají nebo řeší (často spíše neřeší) věci. Jak komunikují se mnou (někdy i s ostatními). Úkoly mi nedávaly smysl a moje snaha o pochopení vyvolávaly vlny nevole a pobouření, že nedržím hubu a krok. Většinou jsme se vlastně nakonec shodli na tom, že to bude chyba toho, jak jsem mladá, juniorní, naivní a/nebo nezkušená. Na začátku bylo jednoduché tomu uvěřit, tak jsem se, přesvědčená o chybě na mém přijímači, začala více snažit.

Vágní zadání úkolů. Nejasné důvody. Nejasná role. Nejasné odpovědnosti. Citelné osobní nesympatie s mou osobou. Zatím jen v náznacích, v řeči těla, nic bijícího do očí.

Snaha o smírné řešení stupňovala peklo

Čím víc jsem se snažila, tím více kritiky a nevole jsem ze strany vedoucí(ch) pociťovala. Pokusila jsem se situaci začít řešit. Smírnou cestou samozřejmě. Jsme přeci lidi. Jsme civilizovaní a dospělí. Děláme kompromisy, řešíme problémy, domlouváme se a chováme se uctivě ke svému okolí.  Poprosila jsem o schůzku a avizovala otevřeně její náplň. Transparentně. Během schůzky jsem vysvětlila, jak na mě jednání působí, v čem vnímám problém a v čem se opravdu necítím dobře. Jak jisté věci působí na mou motivaci nebo co bych potřebovala více k tomu, aby se mi dobře pracovalo. Moje slova, se vší naivní důvěrou, končila prosbou o to, zda bychom mohli najít nějaký způsob, jak vzájemně komunikovat a chovat se tak, aby byly obě strany spokojené.

Byla jsem otevřená a konkrétní, ale slušná a milá.

Dostalo se mi například takovýchto odpovědí:

• „Řešíš s**čky!“
• „Takhle já prostě komunikuju. Jestli se ti to nelíbí, běž si stěžovat třeba na HR!“
• „Já myslím, Lucko, že do všeho vnášíš docela zbytečně moc emocí a že ze všeho děláš mnohem nepříjemnější situace, než by musely být.“
• „To si piš, že pokud já řeknu, tak ty nedostaneš ani korunu!“

Postupně jsem takových schůzek absolvovala v průběhu roka několik. Se svou přímou vedoucí i jejím nadřízeným. Věty výše vypadly z úst jednomu nebo druhému.

Žádala jsem o slušné chování, jasná kritéria a požadavky nebo jasně stanovené odpovědnosti.  Abych věděla, co mám vlastně dělat, jaká je má role. Bez úspěchu. Moje osobní cíle mi nedávaly smysl, navrhovala jsem takové, které by byly prospěšné pro obě strany a zároveň bych jim rozuměla. Bez úspěchu. Prosila jsem o mentoring nebo školení, které by mi pomohly zvládat zadanou práci, pro jakou jsem nebyla ani trochu kompetentní. Bez úspěchu. Snažila jsem se upozornit na to, jak nepříjemně se cítím a jak ztrácím motivaci do práce. Bez úspěchu.

Cokoliv jsem řekla nebo udělala v dobré víře, jakýkoliv pokus o smír a řešení, jakýkoliv krok k nim, všechno to mělo opačný účinek.

Ze snů a nadšení do bezmoci a naprosté apatie

Pomalu jsem ztrácela sílu. Věděla jsem již dopředu, že jakékoliv slovo vypustím z úst, bude působit jako červený hadr na býka. Ať už jsem dostala jakýkoliv úkol, byl již dopředu odsouzen ke kritice. Dělám špatně. Dělám málo. Udávám se špatným směrem. Měla bych se víc osamostatnit. Tady v té záležitosti, tam se jim to nějak nezdá, tam bych to měla vzít nějak víc na sebe. Měla bych se víc snažit. Konstruktivní kritika? Nikoliv. Většina výtek byla obecných a vágních a nevázala se k žádné konkrétní činnosti.

Z nadšené holky, která se toužila vzdělávat, co se dá, a nasávat zkušenosti a znalosti jako houba, se pomalu stala vyprahlá bytost bez zájmu. Z hyperaktivní holky, co dříve zvládala studovat prezenčně, při tom pracovat na hlavní pracovní poměr, starat se o domácnost a přitom stíhala ještě koníčky a vlastní projekty, se pomalu stala prázdná schránka beze špetky energie. Z veselé holky, co se prala se vším, co se v životě přihodilo, se pomalu stala apatická zombie, co sotva zvládala aktivity na běžné denní bázi. Celé mě to postupně pohltilo. Vztek. Křivda. Smutek. Nepochopení. Zmatek. Bezmoc. Hlavně ta bezmoc.

Bylo mi zle.

Promítání problémů v osobním životě

Všechny psychické problémy se postupně začaly promítat i fyzicky. Uvádím je tak, jak si vybavuji, že jsem si je začala více uvědomovat:

• Problémy se vstáváním. Ať jsem spala jakkoliv dlouho, ráno jsem byla vyčerpaná a cítila se jako spráskaný pes.
• Problémy s usínáním a spaním.
• Problémy se soustředěním. Nejdříve v práci, později obecně. Při posledních týdnech jsem nebyla schopná už skoro pracovat nebo dělat běžné domácí aktivity.
• Svírání břicha, nevolnost až zvracení. Zpočátku při rozepřích nebo nepříjemných mailech. Potom při samotné přítomnosti vedoucí(ho). Na konci už jen při jakékoliv myšlence na práci.
• Nechutenství.
• Silné záchvaty úzkostí.
• Nervová zhroucení.

Pod vlivem neustálé vyvíjeného tlaku, deptání a permanentní kritiky jsem se začala vnitřně hroutit, zpočátku jsem to dusila v sobě a někdy se více či méně úspěšně zvládala přetvařovat, že jsem v pořádku, spokojená a silná v kramflecích. Problémy ale pomalu  bobtnaly a vybublávaly napovrch:

• Pochybnosti o vlastních dovednostech, schopnostech a potenciálu.
• Častá špatná nálada, pláč a silný pocit marnosti a beznaděje.
• Zvyšující se potřeba ujišťování se o vlastní hodnotě od okolí.
• Negativní dopad na partnerský život – časté hádky, domácí nepohoda pramenící z emoční nestability.

Vzhledem k tomu, že všechny změny nabíraly na intenzitě postupně, bylo těžké si to ihned spojit se situací v práci a řešit ji zavčasu. Okamžitým (včasným) odchodem. Vždyť kdyby to bylo v práci tak špatné, kolegové by…

Chyba lávky!

Nejhorší chvíle

Naprosto upřímně a otevřeně, ať si kdokoliv myslí, jaký jsem třeba slaboch, ale ta neustálá kritika, ať jsem udělala nebo neudělala cokoliv, ten odporný chladný nátlak, to mě prostě dostalo do kolen. Nebyla jsem schopná tomu čelit. Každý den. A mám takový pocit, že to na nějaké podvědomé úrovni ti šikanující prostě cítí, že teď musí přidat, abyste se nemohli zvednout a uvědomit si, co se děje.

V těch několika dlouhých měsících beze spánku. V apatii. Bez chuti do života, kdy jsem se každý den snažila přemluvit, abych vstala. Kdy jsem se každý den přesvědčovala, že jsem v pořádku a nic se neděje. V těch měsících jsem prožívala příšerné pocity.

Plakala jsem. A plakala jsem často. Někdy zničehonic. Často jsem ani netušila proč pláču. Jen se moje tělo pokoušelo vypustit všechen ten tlak. Usměvavá jsem už nebyla, určitě ne upřímně, určitě ne uvnitř. Partner to odnesl asi nejvíce. Vinila jsem ho z různých věcí a hádala se kvůli maličkostem.

A pak jsem k tomu všemu začala zvracet.

A jeden den, to jsem seděla v koupelně na zemi, klepala se, plakala tak, že jsem se mezi vzlyky nezvládla skoro ani nadechnout. Nebyla jsem schopná se zvednout. Nebo přestat brečet. Uklidnila jsem se až pod „pohrůžkou“ partnera, že zavoláme záchranku, aby mi píchli něco na uklidnění.

Bagatelizace problému

Osobně jako jedno z nejbolestivějších vnímám samotnou bagatelizaci problému okolím. Zkrátka to, jak bezvýznamné jednotlivé situace ostatním připadají. Šikanující toho samozřejmě snadno využívají a kolegům či blízkým, kteří nejsou přímo terčem, mohou jednotlivé situace připadat zkrátka relativně v pořádku.

Já se cítila jako blázen. Jako naprostý ztroskotanec, co nic nezvládá. Neschopná ustát zdánlivě běžné situace v klidu. Všichni jedou tvrdě a já jsem prostě přecitlivělá měkkota. Hnus!

Odhodlání se k podání stížnosti bylo o to těžší. Ten strach, že třeba nejste v právu, se zdá ochromující. A dokazování je o to horší. Musíte si psát deník s podrobným popisem každé situace, s pokud možno doslovným přepisem vyřčených slov, s vašimi pocity, s fyzickými projevy vašeho těla. Cíleně sbírat důkazy. V mém případě jsem měla štěstí, že si šikanující sebou a pravomocí svého chování byli tak jistí, že jsem spoustu materiálu čerpala přímo z jejich mailů, takže jsem byla schopná dát dohromady materiál k šetření, aniž bych se musela v situaci nekonečně dlouho babrat…

Řešení

Situace dle mého nemá zase tolik variant řešení. Asi jen záleží na tom, kde na spirále se zrovna člověk vyskytuje. Zda už je na dně, nebo zda si to uvědomí včas a začne konat.

Vzít nohy na ramena, dokud to jde

O odchodu jsem přemýšlela už déle. Měla jsem dát na svůj vnitřní hlas (křik!), najít si jiné, příjemnější pracovní prostředí a zkrátka odejít. Bohužel ve chvíli, kdy jsem se definitivně rozhodla pro odchod a začala posílat životopisy, nebyla jsem již v ideální (fyzické ani psychické) kondici. Řekněme, že jsem zrovna nesršela charismatem jako obvykle. Přes pytle pod očima jsem sotva viděla svět. A pokud ano, ten svět rozhodně nebyl růžový a plný optimismu. Předpokládám, že i podprůměrná personalistka (nebo podprůměrný personalista, abych byla korektní), by poznala, že mou převažující motivací je útěk (skoro kamkoliv)!

Já se akorát nacházela na strmé cestě kousek ode dna, když mě dorazil poslední šéfův e-mail s oznámením, že zaregistroval další vyhrocený střet s mou přímou nadřízenou, a s výzvou o to, abych do příštího dne navrhla tři konkrétní způsoby řešení, jakými to budu já řešit. Já. Co pro to udělám já.

Předmět toho e-mailu zněl: racionalizace problému.

Udělalo se mi zle a pochopila jsem, že už to všechno zašlo tak daleko, že budu ráda, když se ten den dostanu po svých z práce domů. Odepsala jsem, že si myslím, že jsem své možnosti o smírné řešení ze své strany vyčerpala, že jsem se pokoušela s oběma mluvit a problém řešit několikrát (racionálně!) a nic se nezměnilo. Zhroutila jsem se a ocitla se poprvé v životě na neschopence, neschopná pouhé myšlenky vrátit se do práce.

Nejlepší formou obrany může být útok

První dny neschopnosti jsem se dávala do kupy. Snažila jsem se spát, občas najíst, uklidnit, rozptýlit. Věděla jsem, že mě čeká boj, jiná cesta už ani nebyla možná. Snažila jsem se rok jednat se šéfovou a šéfem v dobrém, domluvit se. Bez úspěchu. Pak tedy personální. Případně cesta právního sporu.

Věděla jsem, že budu muset napsat stížnost na personální a situaci řešit co nejdříve. Dokopat se k otevření pracovního notebooku a ponoření se do sepisování mě stálo každý den mnoho sil. Strach. Nevolnost. Bezmoc. Slabost. Zbožné přání, aby to už bylo za mnou, se stalo tou největší motivací a nakonec jsem stiskla tlačítko odeslat…

Ačkoliv samotné sestavení materiálu nebylo nakonec zase tolik složité, důkazů jsem měla vcelku dost, a ačkoliv den za dnem se bezmoc a strach pomalu začaly přetavovat ve vztek a odhodlanost, nebylo to jednoduché. Docházela mi vážnost celé situace. Jak si takové chování může vůbec někdo k někomu dovolit? Kroutila jsem hlavou a nejradši bych je hnala oba k soudu jen proto, aby pochopili, že jejich chování je právně stíhatelné a ne žádná hloupá hra na šéfa a podřízeného. Jsem ale hodná holka. A chtěla jsem to mít hlavně rychle za sebou.

Proběhnutí cílovou páskou stálo mnoho sil (mých i partnera)

Každé čekání na odpověď a nejasná představa o výsledku byly neuvěřitelně stresující a vyčerpávající. Většinou s sebou takové dny přinesly velmi silnou nevolnost, ohromnou úzkost a/nebo jakoukoliv jinou formu nervového zhroucení. Pokoušela jsem se přesvědčovat samu sebe vstát a bojovat, a to vidinou toho, že se blížím k cílové pásce. Možná doběhnu první, možná poslední, hlavně již být v cíli. Mít to za sebou a udělat za vším tlustou čáru.

S personálním jsme se sešli, situaci jsme rozebrali, nebylo moc co víc dokazovat. Navrhla jsem svou představu řešení a čekala další nekonečný týden na jejich protinávrh. Partner mi dělal doprovod. Vyjednávání bych možná nebyla schopná úplně ustát. Nakonec jsme se domluvili na férových podmínkách a hlavně na mém okamžitém odchodu. Vyřídili jsme náležitosti a hasta la vista.

A víceméně bylo. (Alespoň z mé strany.)

Někteří kolegové se dopídili toho, co se děje, a vyjádřili mi podporu. Někteří nabídli svou pomoc a případné svědectví. Někteří začali (po mém vzoru) též za své pracovní podmínky bojovat. Někteří ukázali záda, protože jsem překročila hranici! Udala jsem své dva vedoucí za šikanu na pracovišti! Co jsem si to jen dovolila! Hanba mi! (Lepší nechat takové lidi mimo svůj zásobník přátel nebo jen známých.) Většina dělala, jakoby nic.

Podpora rodiny a nejbližších

Jsem vděčná, že mám partnera, rodinu a přátele, kteří se nenechali odradit mým zkratem a byli mi oporou i v těch nejtěžších chvílích. Našla jsem u nich pochopení, podporu, pomoc, ujištění, bezpečí… a věděla jsem, že ať to dopadne jakkoliv, zvládnu to. Protože na to nebudu sama. Zní to jako klišé, ale jsem si vědoma toho, že bez nich bych teď mohla pravidelně zobat antidepresiva a být na tom zdaleka hůře.

Věřila jsem zkrátka, že jakmile budu pryč a situace bude definitivně uzavřená, rychle se zotavím. Dám si chvíli pauzu, budu se věnovat koníčkům a hlavně sobě samé, a bude zase dobře.

Vím, že mnozí jiní (včetně mého kamaráda) neměli takové štestí. Že je to zlomilo. Že díky té své vnitřní naivní důvěře v lidskost nakonec uvěří báchornám o tom, že jsou k ničemu, a ocitají se pak úplně na dně. Pokoření a sami. Jen se svými (adoptovanými) pochybnostmi a s balením pilulek, které je drží v otupení, než se z toho konečně zvládnou vyhrabat.

Cesta zpět k normálu

Krátce po podpisu dohody jsem začínala normálněji spát a pomalu se mi začaly vracet síly. Našla jsem si co nejrychleji cestu zpět ke svým koníčkům a projektům, ke cvičení, ke klidu a k radosti. Opět se směju. Učím se nové věci, pracuji na blogu. Poohlížím se po práci a těším se, že najdu takové místo, kde prostředí bude přátelské a motivující. A hlavně se snažím odvděčit svým nejbližším a oplatit jim všechnu tu lásku, co do mě za poslední rok museli nacpat.

Jsem hrdá na to, že jsem bojovala. A vybojovala si vítězství, vyhovující podmínky a klid v duši. Většina lidí prostě sklopí hlavu a odchází pryč. V hrozném psychickém stavu a za pro ně neférových podmínek. Mnohdy za doprovodu hanby a posměchu šikanujících.

Moje rady na závěr

1. Budujte si hranice a těch se držte. Naučte se říkat ne a být vnímavější ke svým potřebám.
2. Dejte na svůj vnitřní hlas a intuici. Pokud máte pocit, že Vám šéf nebo kolegové zhoršují pracovní podmínky, situaci začněte hned řešit.
3. Sbírejte důkazy. Shromažďujte e-maily, zaznamenávejte si podrobnosti o všech incidentech i to, jak reaguje Vaše tělo (klepání rukou, pocity strachu, nevolnost, všechno).
4. Zálohujte si důkazy. U sebe. Doma. Stáhněte si maily do složky, všechny ostatní materiály případně též, a uložte si je k sobě. Jestli je někde ve vnitřních předpisech uvedeno, že se to nesmí, nedbejte na to. O šikaně to taky píšou a přeci… Pokud to děláte, abyste se ochránili, je to v právně v pořádku.
5. Nenechte se zahnat do kouta. Vím, co znamená strach ze ztráty zaměstnání, ale šikana má velký dopad na Vaše zdraví a to nevyvážíte žádnými penězi. Najděte si jinou práci, i kdyby hůře placenou, a odejděte. Pro mě i žít nějakou dobu na podpoře byla příjemnější představa…
6. Bojujte. Vím, že to je těžké, ale bojujte. Pokud jste na to sami a nevíte si rady, tento institut by Vám mohl pomoci: https://mobbingfreeinstitut.cz/
7. Obraťte se na rodinu a blízké, případně na odborníky, a řekněte jim, co prožíváte. Najděte podporu. Nenechte v sobě klíčit pochybnosti o sobě a své hodnotě!
8. Relaxujte a věnujte se věcem, u kterých se cítíte dobře.
9. Hýčkejte se a věnujte hodně času sobě samým.
10. Odpusťte si. Někdy se na sebe člověk zlobí, cítí se hloupě, trapně, že sebou nechal (třeba i dlouho) zametat. Poučili jste se. Prostě si odpusťte a jděte dál. Za lepším!

Pevně doufám, že jste se s podobnou zkušeností nikdy nesetkali. Pokud ano, prosím podělte se o svou zkušenost a tipy, jak se s tím vypořádat a jak z toho všeho co nejrychleji ven.

Na počtenou

Lucie