Někdy se přistihnu, že se mi nic nechce. Uplyne den, dva, týden vystřídá další týden a já pořád nejsem schopná nic udělat. Jsem zaseknutá.

A protože to čas od času potkává asi každého z nás, zde jsou tipy jak z toho ven.

Zaseknutá

Většinou bývám vcelku dost produktivní, baví mě to. Jsem ráda efektivní, jak to jen jde, a snažím se stíhat co nejvíc věcí. Mohu pak odpočívat s úžasným pocitem, kolik jsem toho zvládla. Kolik kroků jsem udělala ke svému vysněnému cíli. Přibližuji se svým snům a těším se na další výzvy. Mám zajeté rutiny, jím zdravě, hýbu se a všechno jede jako po másle…

A jedno ráno, jako by vše lusknutím prstů zmizelo, se probudím úplně bez energie. Jako by moje baterie měly někde vespod ohromnou díru. Nic se mi nechce. Motivace nulová. Nulová vůle. A nejen, že si nedokážu vzpomenout, proč že jsem to byla tak úžasně produktivní, já ani nemám chuť na to přicházet. Nechce se mi dělat nic. Musím se přemáhat i do rutinních činností, nad kterými jindy nemusím vůbec přemýšlet. Začínám se vracet k rozhodnutím, která mají horší dopad na můj život. Jím mnohem víc nezdravě, méně se hýbu (pokud vůbec). A z toho všeho se pak cítím ještě hůř a mám tak ještě méně energie a vůle něco s tím dělat.

Uváznutá v peřinách

V posledních pár týdnech jsem s tímto fenoménem dost zápasila, a tak jsem měla prostor to trochu zanalyzovat. První věc, co jsem si uvědomila, byla nechuť vstát z postele. Kdybych se na to nezaměřila, asi bych si toho nevšimla a myslela si, že jsem se všechny ty dny jen špatně vyspala. Faktem ale bylo, že jakmile jsem se probudila (ať už s budíkem nebo bez), cítila jsem se plná energie. „Ještě pět minut,“ znáte to. Jenže to už se k mé mysli dostala informace, že se chystáme vstávat, a tak rychle vypustila pryč všechnu energii, která nebyla nezbytně nutná pro život. (A teď nemyslím život Velkého Gatsbyho, spíš jen nezbytně nutné aktivity, jako jsou: zombie chůze po bytě pro jídlo, na záchod a pro ovladač).

Moje nechuť vstávat, opakující se den za dnem, je pro mě tedy nejlepším indikátorem, že jsem zaseknutá. Že v mé mysli existuje nějaká rezistence, odpor, nechuť řešit něco nepříjemného, co mě (dle všeho) trápí.

Zaseknutá ≠ deprese

Mám na mysli ten krátký výpadek zdravého jedince v běžných dnech, nikoliv dlouhodobou depresi vyžadující obvykle odbornou péči. Píšu o těch dnech, které známe my všichni. Někdy přejdou rychleji, někdy pomaleji, někdy se v tom babráme jako Atrey v bažinách smutku. Ale jedná se většinou o přechodnou záležitost.

Píšu o tom podivném mezičase mezi produktivními obdobími, kdy zničehonic nevím kudy kam. O tom krátkodobém vykolejení.

A jak zase vyskočit zpět a rozjet se.

Obvyklé důvody

Od začátku roku jsem si toho na hrb naložila vcelku hodně (z objektivního hlediska): nová práce, práce na blogu, zhubnout, ušetřit dost peněz, a ještě k tomu získat řidičák. Dala jsem si ale dost záležet na tom, aby to pro mě bylo zvládnutelné. Finance už mám pod kontrolou, tak to negeneruje žádný stres, naopak. S hubnutím to šlo nakonec skoro samo (o tom třeba příště). Autoškola je pro mě rozhodně stresující, to se přiznám bez mučení, ale jinak všechno šlapalo jako po másle. Byla jsem produktivní, aniž bych musela vynakládat zvláštní úsilí.

Jenže pak se trochu nakupila práce, zejména taková, kdy nevím, jak začít. S tím ještě občas bojuji. A vrátily se problémy s krční páteří, takže jsem skoro každý den docházela na rehabilitace a jiné procedury, spánek nic moc. A jako třešnička na dortu nabídka práce v cizině, takže jsem si okamžitě zabookovala konverzační lekce (o tom snad také příště) a začala makat na angličtině.

A najednou jsem většinu svého času strávila „jen“ prací, autoškolou a/nebo angličtinou. A protože mi všechny tyhle aktivity energii zejména braly, odpoledne jsem spíš oddechovala při hraní her nebo sledování kriminálních případů na YT. První týden proběhl v pořádku. Další týden už na mě začaly doléhat výčitky, že nic nedělám. Protože jsem se najednou stala statickou vůči svým vytyčeným cílům a přestala se úplně hýbat.

Nic se nesmí přehánět

Někdy sama tíha všech těch povinností, které si určím, mě stahují ke dnu. Zejména ve dnech, kdy jsem nervózní, unavená, nevyspalá. Bez energie. A když se rozhodnu nerespektovat svoje tělo a navzdory varovným signálům si ráno sepíšu dlouhý seznam činností pro daný den. Stává se mi to už jen výjimečně, většinou nakonec uberu a nařídím si odpočinek. „Ono se to nepo…“ říkávala moje babička.

Pocit stagnace

Nejčastější příčinou zásekových epizod v mém případě bývá pocit stagnace. Když se nedozvídám něco nového. Když ztrácím inspiraci, protože jen opakuji stejné činnosti dokola, aniž bych cítila závan novoty ve svých mozkových závitech.

Autoškola mi dávala zabrat. Dva dny před jízdou jsem už byla nervózní, takže jsem nervozitu tlumila zejména občasným učením se teorie, spíš ale pravidelným sledováním pořadů na YT. Do toho pravidelné hodiny konverzace a snaha dočíst svou první (když nepočítám Malého prince) knížku zcela v angličtině. Do toho práce. Do toho ta krční páteř, kvůli které vstávám brzo ráno, abych došla na rehabilitace, přes den mi tam vystřeluje bolest, že si jdu občas během dne na hodinu lehnout. A odpoledne hry za odměnu, protože moje mentální kapacita už je vyčerpaná po poledni. A tak rozhodně nemám chuť pouštět si naučná videa nebo číst (vůbec dělat) cokoliv, u čeho se musí přemýšlet.

Uběhl týden, dva, tři. A najednou jedu na autopilota. Dokopat se do čehokoliv a získat energii jako by bylo nemožné. A to jen proto, že jsem nevstřebala za tu dobu žádnou inspirativní myšlenku, co by mě ráno zvedla z postele.

Jak z toho ven?

Někdy mi trvá, než mi dojde, že jsem vlastně zaseknutá. Že jsem někde vykolejila. Střídají se u mě období, kdy jsem super produktivní, kdy jsem standardně produktivní a kdy potřebuji oddech. To pak dodělám nejnutnější a rychle hodím nohy nahoru, aby si moje tělo a mysl odpočinuly. Ty příznaky se zdají být občas stejné: nechce se mi vstát, protože jsem unavená, přes den jsem lenivá a moc toho neudělám. Jenže po jednom dni nebo dvou se obvykle zregeneruji a zase přirozeně rozjedu ten vlak. Aniž bych nad tím vůbec musela přemýšlet.

A pak jsou tu taková období, kdy si najednou po třech týdnech uvědomím, že mi není lépe. Ale naopak. Že moje nechuť vylézt z postele je chronická a nesouvisí vůbec s nekvalitním spánkem. A že nevím, kde jsem a kam jdu.

Jakmile mi to ale konečně dojde, začínám jednat.

Zákon akce a reakce

Začnu něco dělat. A to doslova. Většinou to nemá mnoho společného s mými velkolepými cíli. Zkrátka si vyberu první malou činnost a do té se pustím. Moc nad tím nepřemýšlím a rozhodně nevyjednávám sama se sebou, zda se mi chce. Najdu malý ždibíček vůle a začnu. Utřu prach, umyji ty dva hrnky ve dřezu, dám prát prádlo, zaleji květiny (momentálně mi zbyla poslední chuděrka), dám si sprchu.

Zatímco se spousta lidí domnívá, že jedině inspirace vede k motivaci, motivace k akci a tím to hasne (a že jakmile není inspirace, není žádná motivace, není žádná akce), pravda je taková, že je to uzavřený kruh a nezáleží příliš na tom, kde začneme. A nejsnazší pro mě osobně bývá ta malá akce.

Taková malá akce může vyvolat malou reakci. Inspiraci k dalším malým činům. A ta vyvolá malou porci motivace a ta nás donutí udělat další malou akci. A postupně (jako když začínáme válet sněhovou kouli) se můžeme od malé akce propracovat k těm signifikantním (významným).

Takže začněme kdekoliv. Pokud necítíme inspiraci ani nemáme motivaci, začněme s jakoukoliv malou akcí.

Pryč s nepodloženými pochybnostmi

Někdy nás zdržují naše myšlenky a přesvědčení. Že nejsme dost dobří, že nejsme dost bystří, že nejsme stavění na úspěch a že nejsme dost výjimeční, abychom dokázali výjimečné věci. Mnoho úspěšných lidí, kteří dokázali výjimečné věci, ale byli zcela obyčejnými. Jen se rozhodli to zkusit, dělali malé krůčky a zůstali konzistentní ve své snaze jít za svým snem.

Některé myšlenky nás limitují, aniž by stály na jakýchkoliv faktických základech. A my se jich obvykle i přesto držíme zuby nehty. Začněme pomalu revidovat podobné myšlenky, zpochybňovat je. Rozkrývat jejich příčinu a ověřovat, že leží opravdu na faktech. A pokud ne, zbavme se jich. Nechejme si jen taková přesvědčení, které obstojí před všemi našimi šťouravými dotazy.

Postoj těla

Umět číst řeč těla je mocný nástroj. A neříkám to jen proto, že jsem v poslední době sledovala jeden kriminální případ za druhým. Když jsme zaseknutí, pochybujeme o sobě a nevíme kudy kam, je snadné to odhalit. Zakulacená svěšená ramena, skleslá hlava, mluvíme potichu a pomalu, chůze je těžkopádná a pomalejší. Naše rozpoložení mění postoj našeho těla.

Ale jde to i opačným směrem! Změnou postoje můžeme změnit své rozpoložení. Kdysi jsem četla studii o léčbě posttraumatické stresové poruchy (PTSD) válečných veteránů vědomým ovlivňováním chůze (pokusím se ji najít – třeba i dodatečně – a přišpendlit k článku). Rovná ramena, rovná záda, houpavý, energický krok. Jako natěšený prvňáček do školy! A tak se začali cítit šťastní nebo alespoň šťastnější.

Takže: narovnat ramena, narovnat záda, zvednout bradu a usmívat se.

A pokud to nepomůže, pak stůjte jako superman s rukama v bok alespoň 2 minutky. Váš testosteron vystřelí nahoru a budete hned rozhodnější. Rozhodnější něco zásadnějšího změnit.

Nový vítr do plachet

Někdy jsme prostě až moc zaseknutí v naší každodenní rutině, protože jsme dlouho neudělali nic nového. Žádnou změnu. Ani drobnou. Jíme pořád to samé, chodíme do práce a z práce, večer za večerem trávíme jako přes kopírák.

A tak někdy pomůže, když trochu narušíme své jednotvárné zvyky a naženeme nový vítr do plachet. Můžeme si začít více hrát, zavzpomínat na dětství. Začít se věnovat nějaké nové aktivitě a třeba si i vytvořit nový koníček. Zatím nejste šéfkuchaři? To nevadí, možná nejlepší čas to zkusit. Nemáte talent a neumíte kreslit? Tak odpusťte učitelce (nebo rodičům), kteří o tom byli kdysi přesvědčení, a dejte tomu šanci. Možná nejste Picasso, ale třeba vás to bude náramně bavit! Běžte se poohlédnout po nových místech, začněte meditovat, poznávejte nové lidi. Cokoliv.

Udržitelný rozvoj

Jakmile jsem se konečně vymanila z náručí peřin, abych se oklepala a začala se zase hýbat vstříc svým vysněným cílům, přemýšlela jsem, jak se udržet v sedle. Jak třeba odhalit, že se nebezpečně blížím zase dalšímu zaseknutí. Nebo jak tomu úplně předejít.

Odpočinek = nutnost

Tohle je asi můj nejlepší tip: Vnímat své tělo a jeho přirozené potřeby a respektovat cykly odpočinku a práce. Zvlášť pokud jste ambiciózní, dovolte si také odpočívat. Nevyhoříte snadno a budete moci pracovat konzistentně a dlouhodobě.

Mimo komfortní zónu

Pro mě je posouvání hranic komfortní zóny velice důležité. Jejich napínáním se učím pracovat s novými situacemi a pocity, a to mě neskutečně posouvá. Nové poznatky, nové události, noví lidé, nové skutečnosti, nový pohled na svět. A díky těmto čerstvým vjemům jsem ve střehu a cítím se nabitá a energická.

Jenže člověk je živočichem přizpůsobivým (a lenivým) a tak se nové zase rychle stane normálním a běžným. My si zvykneme a zase sedíme ve své oáze bezpečí uvnitř naší (nové) komfortní zóny. A pak se u mě většinou zase dostaví ten pocit stagnace A tak si hlídám, abych neustále lehce napínala své hranice a udržovala si zvědavost pro dosud nepoznané.

Inspirativní lidé

Pravidelné potkávání se s lidmi, kteří mají podobné cíle (růst, posouvat se, motivovaně jít za svými sny a tak dále), vás může udržet dlouhodobě motivované. Nakazíte se jejich entuziasmem (nadšením) a zůstanete déle v produktivním nasazení. Budete sršet nápady a nebudete se muset tolik přemáhat.

Pokud máte ve svém okolí podobné lidi, můžete si vytvořit malou (nebo i větší) komunitu a pravidelně se potkávat. Třeba i ve dvou. Pokud máte sice super přátele, ale nikoho, koho byste si do podobného obrázku dokázali dosadit, holt se poohlížejte okolo a využijte příležitostí takového člověka najít.

Závěrem

Být zaseknutý je naprosto normální. Každý se občas ocitne v situaci, kdy se chce válet celý den a nedělat naprosto, ale naprosto nic. A to je v pořádku. Čas od času. Někdy potřebujeme chvilku oddechu pro svou mysl a tělo. Jakmile se ale válíme déle, než je nutné, možná je na čase zase zvednout zadek.

Já se stávám rukojmím svých peřin (bez motivace to měnit) tak jednou za čtvrt roku. Někdy se přistihnu po pár dnech, někdy po pár týdnech. Někdy se rozhýbu skoro okamžitě, někdy to jde ztuha. Záleží na počasí, momentální situaci a spoustě dalších aspektů.

Takže pokud jste zaseknutí, nezoufejte, nejste v tom sami! Běžte umýt hrnek a dát si sprchu a všechno se dá zase brzy do pohybu!

Jak prožíváte své zaseknuté období vy? A co děláte, abyste se zase rozhýbali? Pomohl vám některý z mých tipů? Podělte se o své zkušenosti a tipy v komentářích.

Na počtenou příště

Lucie