„Ty nemáš Facebook?!“ zeptalo se mě jen za poslední týden víc jak pět lidí.

Mnoho lidí si to totiž už nedokáže představit. Být bez Facebooku. Jejich obočí se obvykle zvedá v údivu a nekontrolovatelně pokračuje vzhůru vstříc mírné panice, když si uvědomí, co všechno by to znamenalo.

• Uteklo by jim tolik akcí a tolik informací.
• Nesdíleli by fotky a nesbírali lajky.
• Pravděpodobně by se večer jen u té televize unudili k smrti.
• Nevěděli by, co dělají ostatní, a oni přeci chtějí vidět, že se jejich milovaní mají dobře! (No a že ti, kterým něco záviděli, už to něco nemají – ať už jsou to krásné dlouhé nohy, pekáč buchet, drahé auto nebo dobrodružný život.)
• Neměli by tolik kontaktu s přáteli a s některými z nich by už nekomunikovali nikdy!
• Vlastně by ztratili kontakt se světem! Úplně!

A proč by tohle proboha někdo chtěl? A dobrovolně?

„Takže ty fakt nemáš Facebook?“

„Nemám.“ Odpovídám naprosto klidně a nevzrušeně. A v duchu si užívám své vnitřní vítězství – nad sebou samou. Já ho totiž měla. Dlouhé roky. A byla jsem na něm závislá. A dostat se z toho područí svého vlastního telefonu mě tenkrát stálo vcelku dost sil.

Jak to všechno začalo

Vlastně to začalo úplně stejnou otázkou. Položila jsem ji s naprosto upřímným údivem tenkrát já svému kamarádovi Ondrovi, když jsme seděli na obědě a povídali si.

„Ty nemáš Facebook?!“ valila jsem bulvy.

Pro mě tenkrát telefon byl celým světem. Vším. Mojí pravou rukou, levou rukou i všemi ostatními končetinami. Nedokázala bych si představit, že bez něj vylezu ven. Měla jsem vždycky zapnuté notifikace a samozřejmě jsem měla neustále zapnuté i zvuky. Nechtěla jsem, abych prošvihla nějaký hovor nebo zprávu. Dokonce ani v noci jsem si zvuky nevypínala a zvedala jsem i opilé noční telefonáty svého kamaráda Vaška, který se po cestě domů z hospody prostě nudil.

„Takže ty teda nemáš Facebook? Jakto?“ ptám se Ondry.

Jak jako, že nemá Facebook? A kam dává fotky? A kde vyhledává akce? To ho nezajímají kamarádi? Jak se mají a co dělají? Jak jako, že nemá Facebook?!

„Víš, já si všiml, že na něm začínám bejt závislej. Tak jsem ho prostě smazal…“ odpověděl klidně a bez jediné známky toho, že by o svém činu jakkoliv pochyboval.

„Jo tak, tak to jo. To já jsem v pohodě, to já závislá nejsem. Já, kdybych chtěla, můžu přestat kdykoliv,“ myslela jsem si.

Uvědomění

Uplynulo pár dní, možná i týdnů a všechno se zdálo být naprosto stejné jako do té doby. Jenže nebylo.

Začala jsem si totiž pomalu, ale jistě všímat maličkostí:

• Když jsem se nudila, měla jsem v ruce telefon. Pokaždé. Pořád.
• Jakmile mobil zazvonil nebo pípnul, měla jsem ho v ruce. Okamžitě.
• Odepisovala jsem do pár sekund.
• Když nezvonil ani nepípal, kontrolovala jsem pořád display telefonu, zda jsem náhodou pípnutí nepřeslechla.
• Když jsem telefon neměla po ruce, byla jsem jaksi nervózní.

Neustále jsem visela očima a myslí na té chytré krabičce. Čekala, kdy konečně někdo napíše, abych si mohla přečíst zprávu. Kdy někdo přidá něco zajímavého, abych měla rozptýlení. Kdy někdo olajkuje moje fotky, aby mi přišla notifikace a s ní ta nenápadná dávka (hormonu) štěstí.

A když mobil dlouho ležel jen tak ladem a žádný zvuk se z něj nelinul, necítila jsem se úplně dobře. Byla jsem nedočkavá. Netrpělivá. Občas trochu nevrlá. A tak jsem vzala do ruky zase telefon a začala jen tak bezcílně brouzdat, procházet fotky a statusy, hledat různé akce… cokoliv. Cokoliv, co mi zajistilo ten krátký výron serotoninu.

Jak jsem si ale jednou začala všímat těch maličkostí, postupně se nabalovaly jedna na druhou. A na mě se za chvíli valila obrovská koule křičící: „Máš asi fakt problém, kámo!“

A uvědomila jsem si, že opravdu závislá jsem. A to dost. Nejen na Facebooku, ale na telefonu obecně.

Trhání řetězů

Jeden den jsem seděla v práci a měla jsem telefon na stole, otočený samozřejmě displejem nahoru a se zapnutými zvuky. Neustále jsem se na něj koukala a co chvíli jsem rozsvěcela display, abych se ujistila, zda na mě nečeká nějaké upozornění. Pozorovala jsem vlastního autopilota a pociťovala značné zděšení.

Tak jsem zkrátka otočila telefon displejem dolů. Jen abych zjistila, že to nemá pražádný efekt. Můj reflex chytat po něm a kontrolovat upozornění stejně nijak neslábl. Moje mysl i oči, co chvíli fixované na telefon, neustále čekaly na jakékoliv znamení, že mohu po telefonu opět sáhnout. A tak jsem si řekla, že zkusím vypnout zvonění. Když to nemohu slyšet a postřehnout, nemohu na to přeci čekat. Nakonec jsem telefon radši úplně odklidila ze stolu a strčila do kabelky. „Aspoň půl hodiny to zvládni,“ řekla jsem si a pro změnu začala očima fixovat hodiny na počítači. Vydržela jsem asi 40 minut, abych samu sebe (rádoby) přesvědčila, že na tom ještě nejsem tak špatně. Vrhat se po mobilu hned, co odbila třicátá minuta, mi připadalo až moc ubohé.

Napjatě jsem s hbitostí feťáka po tom telefonu pak sáhla a … nic! Nic tam nebylo. Nic se neudálo. Nic se nestalo. Nic se nezměnilo. Nic mi neuteklo. Nikdo mi nevolal z nemocnice, že se něco stalo. Nenapsal mi můj tehdejší idol, abych se mohla hned rozplynout v příjemném pocitu zamilovanosti. Prostě nic.

Moje pocity byly generované jen jakousi adoptovanou domněnkou, že mi něco uteče, pokud nebudu pořád dostupná a pořád ve střehu. Nějaké nedefinovatelné něco. Podvědomý strach, že něco propásnu.

Postupně ve mně úzkost nabírala na síle. A to docela fofrem. Vědomí, že jsem otrokem vlastního telefonu a nedokážu se s tím nijak snadno vypořádat, mě začala dusit mnohem rychleji, než by mi to vděčnost z toho uvědomění dokázala vyvažovat. A tak to bolelo. Dost.

Ach, ty porodní bolesti uvědomění!

Jenže jak z toho ven?

Pomalým kvaltem pryč (krok za krokem)

Věděla jsem, že vymazat účet a dát všemu jen tak sbohem ze dne na den nezvládnu. Musela jsem se popasovat se všemi těmi strachy pěkně postupně. Krůček po krůčku. Každou svou obavu jsem nejdřív musela obnažit. Někdy stačilo si to jen zracionalizovat, jindy jsem musela vymýšlet náhradní řešení.

Nic však rozhodně nebylo neřešitelné!

Obava #1: Nebudu mít nástroj pro plánování akcí (srazů, narozeninových oslav apod.)

Tohle byla ta jednodušší na zpracování. Jeden nástroj už přeci mám: svou hubu a telefon. Prostě holt budu lidi obvolávat jako dřív. Stará dobrá klasika. Takže pohoda.

Obava #2: Něco důležitého prošvihnu.

Nebylo mi tenkrát jasné, jak se mi tahle starost vůbec dostala do hlavy, natož jek se tam mohla zabydlet tak, aby velela docela podstatné části mé psychiky v běžných dnech. Nebyla jsem moc schopná sama sebe příliš ujišťovat, že se nemám čeho bát. Bála jsem se! Takže jsem prostě začala pomalu.

• Nejdřív jsem jen vypnula notifikace.
• Jakmile jsem se adoptovala na tento stav, zkusila jsem se jeden celý den nepřihlásit.
• Pak tři dny.
• Pak týden.

Pak mi konečně došlo, že nepřicházím naprosto o nic. A že mi naopak začíná vyhovovat nebýt pod palbou všech těch informací, kterými se běžně zahlcujeme prostřednictvím sociálních sítí. Protože naprostá většina z nich mi nebyla k ničemu prospěšná. Ani trochu.

Tohle bylo asi tím největším katalyzátorem.

Obava #3: Přijdu o spoustu kamarádů.

Nebyla jsem typem člověka, co si přidával do sítě ty, které nezná osobně. I tak jsem ale na FB měla přátel spoustu. Líbil se mi zpočátku ten pocit propojenosti. Ta iluze, že si 50 lidí vzpomene na den mých narozenin. Že mě mají rádi, a tak mi chtějí popřát. Ačkoliv by si pravděpodobně ani nevzpomněli, že existuji, kdyby jim výročí toho dne FB každý rok necpal do chřtánu v podobě upozornění.

A tak jsem si jen důrazně vysvětlila, že taková spojení mi vlastně nic nepřinášejí a že tedy ani o nic příliš nepřicházím. Možná tak o tu iluzi. A s tím jsem byla ochotná žít.

Obava #4: Ztratím kontakt na známé, se kterými tolik nejsem mimo FB ve spojení.

Nějakou dobu jsem nad tím přemýšlela a pak se zkrátka jen rozhodla. Vezmu si na ty, kteří jsou mi blízcí, telefonní číslo. Když jim budu chtít napsat, prostě využiji WhatsApp nebo starou dobrou SMS. A pro ty, co by mě třeba na FB hledali a chtěli navázat kontakt, těm tam nechám svoje telefonní číslo. No a pokud je od toho odradí fakt, že by mi museli zasílat zprávy starou dobrou (už téměř cizí) cestou, asi po tom zase tolik netouží.

Než jsem odešla úplně, napsala jsem několik statusů, že se chystám v blízké době FB i messenger aplikaci smazat a že tak veškeré zprávy zaslané mi touto cestou zmizí v nenávratnu. Nabídla jsem výměnu telefonních kontaktů, pokud o to někdo z mých FB přátel stojí. Pár se jich ozvalo. Na drtivou většinu blízkých jsem již jiný kontakt dávno měla.

Takže žádný velký problém.

Obava #5: Nebudu součástí FB skupiny a nedozvím se tak nějaké informace.

Skupina na volejbal, kde se mezi sebou domlouváme na dalších termínech. Výměna studijních materiálů, protože jsem se akorát hlásila na další školu. Nebo co ta skupina, co jsme měli s bandou v práci, abychom se domluvili na víno. Nebo s lidmi ze základky, abychom se viděli zase po letech!

Jak zůstat v obraze? Jak se dozvím o tom, co se řeší a plánuje? Co když půjdou na pivo a já ne, protože se o tom nedozvím, a bude mě to mrzet? Vzhledem k tomu, že jsem extrovert a ráda se družím s lidmi, to pro mě byla vcelku výzva.

Chvíli rozjímání a hledání náhradních řešení nakonec nahradilo pouhopouhé: „No co. Svět se kdyžtak nezboří. Zkrátka pokud mě tam budou opravdu chtít, dají mi vědět. Pokud ne, není o co stát.„

Deniska mi dá určitě vědět se srazem. Spolužák s úkoly a případně mi je přepošle na mail. A holčina, co domlouvala volejbal, taky neměla naprosto žádný problém mi zavolat, aby si se mnou potvrdila časové možnosti.

Jak to všechno dopadlo

Takže obavy zahnány a aplikace smazány. Zůstala jsem jen já a v podstatě tichý telefon.

Byl (a stále je) to úžasný pocit osvobození.

Jakmile se člověk vymaní z té sítě, získá totiž konečně nadhled a prostor pro své vlastní myšlenky. A je rozhodně snazší jít za tím, co chceme, když nemáme půl dne na očích, co všechno bychom asi měli mít, žít a chtít. Je snazší být sám sebou, když neporovnáváme neustále svůj vlastní život s fotkami životů jiných lidí.

Bývala jsem zahlcená informacemi všeho druhu a žila ve strachu, že mi každou chvíli může něco uniknout. Bezduchým brouzdáním jsem jen zabíjela čas, abych se náhodou nezačala nudit. Mívala jsem dost problém se soustředit. Dnes se bez toho ustavičného rozptýlení mohu soustředit na věci, které mě naplňují. A hlavně na ně mám čas.

Už to je pár let, co jsem se vymanila. Nelitovala jsem jedinkrát.

---

Důsledky závislosti na internetu a sociálních sítích

Ono to totiž vypadá děsně nevinně. Však jen brouzdáme po internetu, vždyť to dělá každý! Normálka. A vím, že většina lidí se snaží sebe samé přesvědčit, že mohou kdykoliv přestat (a tedy nemají žádný problém), pravda ovšem bývá dosti rozdílná. A ano, brouzdání na internetu a sociálních sítích může přinášet i jistá pozitiva (zvyšování čtenářské gramotnosti, snadné sdílení studijních materiálů, snadná komunikace s blízkými i na dálku a další).

Jenže jakmile nad svým chováním a svými emocemi ztrácíme kontrolu, je to problém. A pokud si nedokážete představit den bez internetu (sociálních sítí, mobilu obecně atd), problém to je velký. Jednak nám to krade drahocenný čas, aniž bychom získávali nějakou adekvátní protihodnotu. Aniž bychom se věnovali svým blízkých, sobě samým, svým koníčkům, cestě za svými sny, aniž bychom se reálně posouvali a získávali zkušenosti. A jednak to často funguje jako záplata na naše nevyřešené problémy. Ve chvíli, kdy nás něco trápí, se totiž kdykoliv můžeme zapomenout v moři rozptýlení a odsunout tak náš problém, pokud možno, na neurčito.

Developeři těchto nástrojů samozřejmě moc dobře vědí, co dělají. Jsou koncipovány záměrně tak, abychom se do sítě lapili a už ji, pokud možno, nedokázali opustit. Využívají všech psychologických, sociálních, designerských a dalších všemožných pastí, aby docílili kýženého efektu. Rozhodně žádný etický kodex nikde nehledejte.

Nechci ale dnes zabíhat do debat o tom, jak tyto sítě nakládají s našimi daty, jak ovlivňují naše názory (sociální, politické a tak dále), jak prohlubují naši závislost… O tom možná někdy příště. Chtěla bych spíš vypíchnout to, co si může každý jedinec sám na sobě snadno ověřit.

Přímý vliv sociálních sítí na naší životní pohodu

Zkuste začít trochu zkoumat svoje motivace a pocity. Co vás tam táhne? Je volání sirény silnější než vaše vůle. Je tomu tak vždy? Kdy ano a kdy ne? Když jste slabí? Když se nudíte? A co pociťujete, když podlehnete a brouzdáte?

Možná si všimnete (tak jako ostatní), že:

• vzbuzují v nás pocit nedostatečnosti a posilují pocit méněcennosti
• zvyšují pocit úzkosti a náchylnost k depresím
• zvyšují náš pocit osamělosti
• zvyšují hladinu stresu
• omezují naši akceschopnost v reálném životě

A mimo jiné taky:

• jsou prostředkem k šikaně a sextingu
• snižují angažovanost v našem reálném životě a vedou k zanedbávání reálných vztahů
• pobízejí nás k dogmatickému přejímání informací a vedou tak k problémům s vlastní identitou
• omezují naši sociální kompetenci

Test: Jste závislí?

Dotazník pochází z roku 1996 od psycholožky Kimberly Young.

1. Jste zaměstnán/a internetem tak, že přemýšlíte o předchozí nebo o budoucí online činnosti?
2. Máte pocit, že potřebujete používat internet po stále delší dobu, abyste dosáhl/a uspokojení?
3. Už jste se opakovaně neúspěšně pokusil/a o kontrolu, omezení nebo úplné přerušení používání internetu?
4. Cítíte se neklidný/á, náladový/á, depresivní nebo podrážděný/á při pokusu omezit nebo zastavit používání internetu?
5. Myslíte si, že zůstáváte online déle, než jste původně zamýšlel/a? Riskoval/a jste někdy ztrátu blízkého vztahu, zaměstnání, vzdělávací nebo kariérní příležitosti kvůli internetu?
6. Lhal/a jste rodinným příslušníkům, terapeutovi, nebo jiným lidem o reálné době, kterou trávíte na internetu?
7. Myslíte si, že používáte internet jako způsob, jak uniknout před problémy nebo pro zlepšení špatné nálady (například únik od pocitů bezmoci, viny, úzkosti, či depresivních myšlenek)?

Doporučuji slovo internet nahradit i slovy Facebook nebo Instagram a odpovědět si na otázky znovu. A též doporučuji vyzkoušet si, zda bez zmíněného například 3 dny opravdu vydržíte. A co alespoň 24 hodin?

Čas strávený na telefonu

Dnes existují aplikace, které vám monitorují nejen čas strávený na telefonu, ale také konkrétní aktivity zvlášť (FB, IG, telefonáty, brouzdání po internetu, hraní her). Zkuste si některou z nich stáhnout. Buďte zvědaví. Třeba přijdete na něco, co jste si neuvědomovali doteď.

A možná, že z těch bezmála 4 hodin denně (pro průměrného českého člověka) ukrojíte ty dvě, které Vám chybí na to, co si již dlouhou dobu přejete dělat. Možná chcete začít podnikat. Nebo psát. Možná hrát na kytaru. Mluvit anglicky nebo čínsky. Možná nemáte dostatek času na sebe či domácnost.

2 hodiny denně = 14 hodin týdně = 60 hodin (2,5 dne) v průměrném měsíci = 1 průměrný měsíc čistého času v roce.

---

Tenkrát to u mě začalo malým impulzem. Dnes jsem svobodnější a šťastnější člověk. Bez jakékoliv pochybnosti. A tak možná i pro vás bude můj článek impulzem. Možná nakonec strávíte ten měsíc něčím, co vás udělá zase o kus šťastnějšími.

A o to, jaký byl/je ten váš vztah k mobilu, internetu a sociálním sítím, se prosím podělte i vy se mnou. Prostřednictvím komentářů. Těším se na vaše odpovědi!

Na počtenou příště

Lucie