Co nejvíce ovlivňuje naši pracovní nespokojenost a jak vypadají statistiky? Je nespokojenost v práci opravdu fenomén dnešní doby, nebo jen výsada některých houževnatých, věčně nespokojených jedinců?

Nejste v tom sami

Já sama jsem se kdysi cítila skoro jako blázen, když jsem se rozhodla vyměnit teplé místečko za nejistou budoucnost v naprosto novém prostředí (a taky v úplně jiném, pro mě neznámém, odvětví).

Ve své tehdejší práci jsem měla klid a moc fajn kolegy, zejména svou tenkrát nejbližší kamarádku, se kterou jsme chodily každý den na oběd a prokecaly spolu nespočet hodin. Měla jsem fajn kancelář, fajn šéfa, fajn práci, vcelku fajn plat, moc jsem se nepředřela, a navíc jsem to měla z bytu do práce relativně kousek. Neměla jsem si moc na co stěžovat.

Jenže i tak se mi ale z představy, že na tomhle místě zůstávám dalších pár let, spustila další (tenkrát už skoro pravidelná) panická ataka. A věděla jsem, že zkrátka musím změnit pole působnosti, nebo se duševně sesypu.

„Co víc bys ještě chtěla?“ doráželi na mě kolegyně, někteří kamarádi i členové rodiny, když jsem jim poprvé oznámila své rozhodnutí změnit práci. Připadala jsem si nepatřičně a nevěděla, jak jim vysvětlit, že mi to prostě nestačí. Že vnitřně toužím po něčem mnohem víc, i když možná teď ještě nevím přesně, co to vlastně je.

Cítila jsem se nepochopená, zmatená a osamělá. Tedy až do chvíle, než jsem poprvé do Googlu zadala heslo „Nespokojená v práci“, kdy se mi na obrazovce rozsvítily tisíce a tisíce článků o tom, jak najít práci, kterou budu milovat. A to mi vlilo do žil naději.

A tak tehdy začala má honba za posláním a prací snů.

Nespokojenost v číslech

Bylo by pro mě tedy opravdu těžké fenomén nespokojeného zaměstnance v dnešní době ignorovat. Jednak proto, že jsem si tím sama prošla. Zejména ale proto, že nespokojenost v práci je jedno z top témat, se kterým za mnou klientky přicházejí.

Když se mi začalo objevovat tohle téma v rámci koučovacích sezení pravidelně, rozhodla jsem se trošku zapátrat. A nutno říci, že v tom mé staré já ani mé klientky rozhodně nejsme samy.

Statistická vsuvka pro fajnšmekry:

Z posledního výzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) z června 2020 vyplývá, že pouze 34 % vedoucích pracovníků (nebo těch s vyšší odborností) a 15 % ostatních zaměstnanců mimo dělnické profese je velmi spokojeno ve svém zaměstnání. A celých 16 % vedoucích pracovníků a 33 % ostatních zaměstnanců (mimo dělníky) jsou buď nespokojeni, nebo tak napůl. A třetina není zrovna málo.

Stejně tak, jako jsem já tenkrát toužila najít smysluplnou práci, která mě bude dlouhodobě naplňovat, své IKIGAI, svou práci na bílém koni, která mě vytrhne ze spárů pochybností o své tehdejší (a skoro kterékoliv další) kariéře, stejně tak ji hledají i mí klienti. A já se snažím jim pomoci dřív, než si začnou googlit, jak na panické ataky, nebo než úplně vyhoří.

Obvykle začínáme tím, z čeho jejich nespokojenost vlastně pramení.

Co nespokojenost vlastně nejvíce ovlivňuje?

1. Pracovní prostředí a vztahy na pracovišti

Pro mnohé z nás je atmosféra a vztahy na pracovišti opravdu důležitým předpokladem pro to, abychom se cítili ve své práci dobře. S přátelskou atmosférou naše spokojenost přirozeně roste, s napjatou či konfliktní naopak naše spokojenost klesá.

Sama jsem o vlivu (toxické) firemní kultury psala v článku Obětí bossingu (moje osobní zkušenost), vzhledem k tomu, že tenhle článek některý z mých bývalých kolegů našel a rozeslal napříč společností, dosáhl tehdy opravdu rekordní návštěvnosti.

Naštěstí ale můj příběh není klasickým vzorkem, protože dle (výše uvedeného) výzkumu hodnotí vztahy a atmosféru na pracovišti kladně celých 78 %. Což je fajn. Nespokojenost tedy plyne často z něčeho jiného.

2. Výše výplaty a firemní výhody

Dalším výrazným faktorem je samozřejmě naše finanční odměna a případné další benefity (stravenky, příspěvky na penzijní a životní pojištění, příspěvky na sportovní aktivity atd.). Celých 55 % dotázaných mělo pocit, že je ohodnoceno nedostatečně. Pouhé 1 % z nich mělo naopak pocit, že dostávají víc, než si zaslouží.

3. Seberealizace a osobní růst

A zde na řadu přichází to, co v mém příběhu (a posledních několika letech) mělo největší vliv na mou profesní spokojenost: možnost seberealizace a osobního růstu.

Měla jsem pocit, že:

• stojím na místě, úplně stagnuji,
• moje práce nemá moc smysl a možná je i zbytečná,
• nevyužívám své silné stránky a dovednosti,
• se nemám moc kam kariérně posouvat (a ani mě to neláká),
• mou práci zvládne i cvičená opice,
• mi na mé práci už ani nezáleží.

A toužila jsem po práci, kde:

• se budu rozvíjet,
• budu mít nějaký pozitivní dopad,
• využiji plně svůj potenciál,
• budu mít možnost kariérně růst,
• využiji svou jedinečnou sadu vlastností a dovedností,
• budu milovat to, co dělám.

Dnes s tím za mnou chodí čím dál tím víc klientů, kteří bojují se stejnými tíživými pocity. Obvykle se liší akorát svou intenzitou.

U někoho to má podobu zatím jen obecné vnitřní nespokojenosti nebo vnitřní nejistoty, která je doprovázená myšlenkami typu:

• Je tohle opravdu to, co chci dělat? (Teď, další rok, dva, pět, deset?)
• Není tam někde něco víc? (Přeci tam musí být něco víc!)
• Jaký má takhle práce vlastně smysl? (Tohle mi nestačí!)

Někteří pociťují, stejně jako tenkrát já, už opravdu nutkavou potřebu něco s tím udělat, a to co nejdřív.

Často pak sáhnou po první příležitosti v naději, že ta snová práce si je našla. Všechno se totiž zdá lákavé a na chvíli to pomáhá utlumit ten vnitřní tlak. Jenže po čase (po tom obvykle zbrklém rozhodnutí) přijdou na to, že stojí zase na tom samém místě – zase nespokojení, protože současná práce, stejně jako ta předešlá, nenaplňuje jejich potřebu seberealizace.

TIP pro sebekoučink:

Chtít víc je přirozené

Já profesní nespokojenost opravdu vnímám jako fenomén dnešní doby. Zpozorovala jsem ale ještě jeden související jev, a tím je ten vnitřní rozpor, že byste přeci měli být spokojení, když se tak ale rozhodně necítíte. Podle měřítek okolí a společnosti máte všechno, co byste měli chtít, tak přeci nemůžete být nespokojení. A pak máte výčitky a cítíte se zase nepatřičně, nevděčně, nemístně.

Jenže vaše potřeba seberealizace je přirozená. Je to tak v pořádku. Vaše potřeby se vyvíjejí spolu s tím, jak se vyvíjíte vy. Vzpomeňte si na Maslowovu pyramidu potřeb:

Možná vás ještě před třemi lety nejvíce zajímaly peníze a jistota. Dneska jste už finančně zaopatření, a tak toužíte spíš po uznání nebo dokonce po samotné seberealizaci.

Mějte na paměti, že ne každý se ale nachází na té samé úrovni, a tak ne každý vás bude schopný pochopit (a třeba podpořit). Proto se ideálně obklopte těmi správnými lidmi. Jak je to důležité a jak na to, si přečtěte v článku Jsme průměrem pěti nejbližších lidí (jak toho využít pro náš úspěch).

Odlišný pohled různých generací

Generace vašich prarodičů měla třeba úplně jiné starosti a profesní očekávání.

„Nosíš domů peníze? Platí ti zaměstnavatel pravidelně? Máš jistotu? Jsi v teple? Máš co jíst? Tak jakápak nespokojenost?“

Nevím, zda jste někdy podobné téma probírali se svými babičkami a dědy vy, ale má cesta za hledáním smysluplné práce, která mi přinese do života mnohem víc než jen balík peněz, se s jejich pochopením mohla jen těžko potkat. Natož záměr stát se koučkou a pomáhat dalším lidem se realizovat. A že by za to někdo byl ochotný zaplatit?

Jejich pohled je ale stejně tak pochopitelný, jako je pochopitelná vaše nespokojenost v práci. Vždyť naši prarodiče nežili v takovém blahobytu a jistotách, které máme my dnes. Buďte tedy shovívaví a vděční za to, že i díky nim můžete dnes žít v hojnosti a „trápit se“ pouze relativními maličkostmi. Například tím, že vaše práce třeba není plně v souladu s vašimi osobními hodnotami a velkolepými cíli. V kontextu války a chudoby to opravdu nemusí být tak horké. Navíc to má obvykle snadné řešení.

Na druhou stranu si ale konečně přestaňte vyčítat to, že se cítíte ve své práci pod psa, i když byste podle měřítek jiných lidí (například svých rodičů nebo prarodičů) měli být naprosto spokojeni.

Závěrem

Pokud nejste spokojeni ve svém zaměstnání, pamatujte, že v tom nejste rozhodně sami. Ať už je to vlivem firemní kultury, vzájemnými vztahy na pracovišti, neadekvátním finančním ohodnocením nebo pocitem, že plýtváte svým potenciálem, je naprosto v pořádku spokojený nebýt a rozhodnout se ohlížet po nové kariéře. Takové, která vás bude naplňovat a kvůli které budete vstávat z postele s nadšením!

Vaše potřeby se vyvíjí spolu s tím, jak se vyvíjíte vy. A tam, kde pro vás byly před pár lety důležité hlavně jistota a peníze, dnes vám to nemusí stačit. Pokud se ve své práci aktuálně trápíte, začněte s tím něco dělat. Dlouhodobá nespokojenost může vést k vyhoření.

Nalézt smysluplnější práci a milovat to, co děláte, nemusí být vůbec utopie. Často stačí jen přijít na to, co vlastně chcete, a jít tomu trochu naproti.

Tak na počtenou příště

Lucie